Tady bydlí víly

Tady bydlí víly

Jsou lidé, kteří se pro roli náhradnic narodili a tuto čurdu povýšili do role hlavní. Mezi takové patří moje kamarádka Dáša. Na začátku zamotaného klubíčka byla moje mamka, které se dovolenková miska vah na poslední chvíli nahnula na stranu neletět do nejistoty a já měla den na to, abych k sobě našla parťačku náhradnici, která se mnou poletí na Korfu. Seznam kamarádek, které jsou pružné, přírodní, nenáročné byl po čertech krátký a jiskřička, že odletím na milovaný ostrov sotva doutnala. Říká se do třetice všeho dobrého a ono to opravdu klaplo. Třetí vytočená Dáška, toho času dovolenkující v Íránu bez vteřiny přemýšlení řekla: „Jo, jedu, Regí.“ Ani dychtivá nevěsta neřekne tak rychle „ano“. A to měla pouze informaci, že letíme na Korfu v čase tom a tom a ubytování je krapet nejisté. Možná to byla právě bezstarostná rozcestovalá chvilka, která vstřelila puk do brány. Zato ve mně hlodal červík pochybností, jestli Dáša skutečně ví, k čemu se zavazuje. „Dáši, neměla by ses zeptat manžela?“ „Ne. Petr bude rád, že pojedu na dovolenou.“ V tu chvíli se kolem mě prošmejkla myšlenka, že od téhle holky se budu mít co učit. Spontaneitě a rozhodnosti určitě. Během jedné hodiny jsem našla spolucestovatelku, koupila letenku a potvrdila ubytování. Páni, to ale byla toboganová jízda. Vydechla jsem a radostné jiskření čekající na výstřel ze startovní pistole mohlo sprintem vyběhnout na okruh kolem mého srdce. Letím na milované Korfu s kamarádkou, která má tvořivé ruce a velké srdce.

          Dáša mě překvapila už na letišti. Ač obatůžkovaná prvnička, batoh měla centimetrově příkladný na rozdíl od cestovatelské matadorky, která je každou cestu „jen s batohem“ kolednice o průšvih. Ač jsem využila každou skulinu, dokonce i prostor v ořezávátku jsem zaplnila, centimetry jsem přesáhla. Snažím se být disciplinovaná, ale cosi silnějšího než já mi vždy nafoukne batoh a pak se klepu, jestli si na kultovní dovolenkové bábovce pochutná letištní obsluha nebo já na pláži. Už se stává prázdninovým koloritem, že moje rodina doma čeká na zprávu z letadla: „Prošla jsem i s bábovkou.“ Tentokrát dávám palec nahoru. Prošla. Hezky nám dovolená začíná. Jaký je začátek, takový je střed i konec. Sice žádné takové přísloví není, ale proč si nevymyslet vlastní a uvést ho v život.

          Ubytování jsme měly na tichém místě s výhledem na moře v olivovém háji. Pohádkové, s krásnou energií. S prvním spaním na balkóně (ani jednu noc jsme nespaly uvnitř) a první padající hvězdou se nám nejen z nebes, ale odevšad, začala sypat splněná přání, která jsme si kolikrát ani nestihly přát. O všechny dárky se s vámi nepodělíme, některá mají i hvězdičku, ale i těch pár posdílených stačí, aby se před vámi rozprostřela mozaika dnů za odměnu, za zásluhy, za dobré chování, za dobré skutky. Trochu klikatě chceme říct, že jsme si to všechno zasloužily.

Do sedla ranních rituálů jsme bez dlouhých příprav a plánů naskočily jako zkušené žokejky. Dáška svalů výrazných uklízela balkónové lože, já vařila ovesnou kaši s fíky ke snídani. Inspirační karty při východu slunce tažené, nám do písmenek poskládaly a shrnuly, co jsme prožívaly. Takové naše malé ranní čarování.

Pláž ráno raníčko byla připravena pro dvě divoženy k tichým rozhovorům s mořem a ke cvičení Tai cchi. Nikde človíčka. Občas jen cikády něžné vrnění moře rozřízly svým skřehotavým hlasem. Po raníčkové koupeli jsme vklouzly do našeho plážového obýváku. Jo, jo, slyšíte dobře. Máme tu na pláži na čtrnáct dní pronajatý bejvák. Já ne, já jsem jezina, ale Dáška dala našemu plácku pod olivou duši ženy. V pokojíčku máme bílý kamínkový stůl dokonce s tužkodržkou, což jsou kameny s vymletými dírkami od moře, do kterých si dáváme pastelky. Máme šatnu s větvovým ramínkem a keřověšáčky, koupelnu s paravánem a před vchodem do domečku barevně vyvedenou cedulku „Tady bydlí víly Dáša a Regí“. Žádný ze svých nových počinů mi Dáška nehlásí, tvoří tak nějak mimoděk, bez nároku na obdiv či pochvalu a já samu sebe přistihuju, jak se mi do srdce vkrádá dojetí, jak začínám vnímat toto místo pod olivou jako náš společný útulný domov. Teplo ostrovního domova nedělá 35 stupňů ve stínu. Domov dělají drobnosti, do nichž člověk vkládá kousek sebe. Dáša teď usilovně pracuje na baru, tak jsem zvědavá, co její ruce vyčarují. Ona neprokrastinuje, na to tu má mě, lenošku korfskou. Já jen hraji roli příživnice na jejích vynálezech a zlepšovácích. Tak takhle je to s náhradnicemi, které si pak na dovolené střihnou hlavní roli. Já jí ale ty druhé housle moc ráda hraju. Zjistila jsem, že je to celkem prima part.

Tady Na Korfu bylo vše, co jsme potřebovaly, nadosah. A to doslova. Pro fíky, víno a pomeranče jsme chodily do free shopu. Stačilo natáhnout ruku, povyskočit na zídku nebo hodit kus dřeva jako bumerang. Všeho tu byla hojnost jako v ráji. Čerstvé, sladké a nabité sluncem. Přírodní vitamíny té nejvyšší kvality a nejmňamkovatější chuti. Žily jsme si jako královny.

Náš celičký den byl naplněn tvořivostí. Ponořily jsme se do vlastního pramene, že nám ani uši nekoukaly. Já měla jasno. Kreslila jsem intuitivní obrázky a psala povídky. Dáška měla paletku tvoření širší, ale po prvním dnu zacílila velmi přesně a zasáhla svou srdeční krajinu. Svou pozornost obrátila na to, čeho bylo na Korfu nejvíc. Na bílé kameny. Pro ni to nebyly neživé věci. Kameny k ní promlouvaly a ona jim vtiskla barevnou duši. Hned věděla, že tohle bude páv, tohle mandala, tohle květina. Kameny pod jejíma rukama ožívaly. A naše soukromá galerie na pobřeží Barbati se každým dnem rozrůstala. Žádná pásová výroba, ale nádherné originály, kterým šly za sudičky kmotřičky horké slunce, tyrkysové moře a blankytně modrá obloha.  Všechno, co tu vzniklo se narodilo z radosti, pohody, lásky k tvořenému a lásky k životu, přítomnému okamžiku, který nás každičkou vteřinou obdarovával. V běžném životním lopotění klopotění si člověk málokdy uvědomí dary života. Je rád, že tohle stihl, tohle doběhl, tohle dotlačil. Tady jsme byly vědomé nepřetržitě. V těsném napojení na svou duši, vlastní zdroj. V hluboké pokoře a s vděčností za zastavení, zklidnění a otevření se jemným energiím života. Naše citotykadla šmejdila po prostoru a my jen žasly, jak obrovská knihovna může být pár metrů čtverečních pláže. Kolik toho můžeme přečíst ze skalnatého pobřeží, z mořské hladiny, z beránkovaté oblohy, z letu racků. Tolik barev uvidíte, jenom když se zastavíte. Bohu díky za tohle všechno. Dny byly jako křišťály do jemných hran vybroušené. Na první kouknutí se podobaly jeden druhému, ale na kouknutí druhé to byly třpytivé originály.  A my každému korfskému dni daly název. Obdarovávací, veselý, poznávací, boží, nudaden, fíkový, zpěvavý, hadí, den plný překvapení a jen my dvě jsme věděly, jaká nůše zážitků se pod jedním slovíčkem skrývá.

A když mi kamarádka Bohunka napsala: „Regí, četla jsem v novinách, že v Jónském moři přibyly dvě víly. Nemáš s tím něco společného?“, radostně jsem zvolala: „Jé, Dášo, píšou o nás v novinách.“ A pak jsme se s Dáškou smály, až jsme se za břicho popadaly. Ještě, že jsem ztloustla. Mám se tu za co popadat. No, z téhle konzervy zážitků a prožitků budu dlouho ujídat. Řekla bych, že bude zázračná jako těch čtrnáct dní s Dášenkou na pobřeží Pefkari. Že z ní nebude ubývat. Něco jako Hrnečku, vař nebo Ubrousku, prostři se. Prostě hojnost, která se neztrácí.

7. září jsem měla svátek, a tak se to nějak samo neplánovaně naplánovalo, že jsme se s Dášou poprvé setkaly od naší mořské dovolené. Jak už jste z mého vyprávění mou kamarádku poznali, její široký záběr zachytil i tuto informaci a já dostala dárek. Paní učitelka z MŠ dala paní učitelce ze ZUŠ Prázdninové dovolující – dovolenkové vysvědčení. Je tak osobní, že vám z něj odkrojím jen štráfek: „Jsi jedinečná ženská, kterou budu mít ve svém srdci i kdybych měla Alzheimera nebo ztrátu paměti. Krásný vryp do mého srdce jsi stvořila svou přítomností. Děkuju, díky, díky ti, neskutečné díky……….“ A teček nepočítaně, ve kterých umím číst jen já. Moje milá Dášenko, až budu zase hledat náhradnici na dovolenou, sáhnu po jistotě. Batoh umíš zabalit líp než já a myslím, že spolu popřeme přísloví „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“ My vstoupíme dvakrát do stejného moře.