POEZIE A PRÓZA

        Od dětství jsem byla psavec. Nejprve to byly prázdninové deníky a později deníky o mých dětech. Také k poezii jsem měla vždycky blízko. Básničky jsem v mládí četla, recitovala a psala. Zásadní pro mne bylo setkání s profesorem češtiny Karlem Nygrýnem v době studií na konzervatoři. Naučil mě milovat literaturu a hledat si tu dobrou. Říká se, že když se člověk dotkne dna, otevírá se v něm netušené. Tak nějak ke mně přišla potřeba psát, bylo to v roce 2006 po životním zlomu.

       Byly to verše, které mi daly velký prostor pro vyjádření pocitů. Staly se ventilem a pomáhaly mi najít odpovědi na mé otázky. Chvíle při tvoření byly pro mě tak vzácné a křehké. Vytryskl pramen, já ho zachytila a on dal napít mé duši. A po každém dokončení básničky se to ve mně všechno radovalo. Ukrýt mezi řádky, dát prostor představivosti, otevřít se a přitom zůstat v utajení. Krásné dobrodružství, které vychází ze srdce.

       V roce 2009 jsem dostala diář Paulo Coelho. Měl název Výzvy. Byla to pro mne výzva. Psát nebo možná vypsat se? Nejprve zážitky, později to, co se mi honilo hlavou a srdcem. Deník se stal mým důvěrníkem, zpovědníkem. Některé věci, myšlenky znal jen on. Sice mi neodpovídal na moje otázky, ale při psaní nebo zpětném čtení mi kupodivu odpovědi přicházely. Stala jsem se pozorovatelem nejen vlastních myšlenek, ale i pulzujícího života kolem mě. A pak se z některých příběhů staly fejetony, které jsem publikovala na blogu a na facebooku. Ejhle, byla odezva a byla i motivace dál psát. Lidé mají rádi příběhy, ve kterých se zrcadlí ty jejich. A mě baví nastavovat zrcadlo. A tak chodím světem, dívám se a píšu.