Vyladěnky korfské

Vyladěnky korfské

Když jsme s Dáškou obaťůžkované vyrazily na Korfu, měla jsem jen jednu, zato zásadní, jistotu. A to, že bude veselo. Taková neřízená smíchová meditace přispívá k očistě duše a uvolnění těla. A nám se nastartovala hned po ránu, průběžně s námi probíhala celým dnem, a ještě večer před usnutím dobíhala, doznívala. Někdy jsem se podezřívala, že se řehtám i ze spaní. Dáša má jeden dar, který jsem podvědomě tušila a korfský pobyt ho potvrdil. Nemá ve své hlavě šuplíčky s negací. Možná má tuto skříňku zamčenou a ztratila od ní klíč. Možná tuto skříňku ani nemá. Jste-li dvacet čtyři hodin s takovým člověkem, vůbec vás nenapadne tu svou ani pootevřít. Prostě na ni zapomenete, taky se za ni trošku stydíte a po chvíli, si uvědomíte, jaké je to ulehčení. Jak je vám dobře. Jak jste vyladění, usměvaví a spokojení. Kdybych si psala všechny Dagmarčiny legrácky, srandičky, slovní smeče, měla bych jich tolik, kolik Dáša na pláži pomalovala mandalami kamínků. A to na naší pláži sotva o nějaký bílý zakopnete. Kolikrát na mě z kuchyně od zlatavé cibulky houkala: „Čemu se v té sprše směješ?“ Ono stačilo si na nějakou denní situaci vzpomenout a už vám bránice nekontrolovaně vibrovala a poskakovala. Prostě takový čtrnáctidenní kontinuální léčivý smíchový rozvar.

          Dáša na naší společné dovolené čas rozhodně neztrácela. Na strunu svých vlastních mořských rituálů se vyladila hned první den. Myslím, že tu zafungovala dětská spontaneita. Nechala se vést. Tak jako já miluju vodu a voda mě přitahuje, Dáša má silný magnetismus s kameny. Chodí po pláži a zvenčí to vypadá, že bloumá. Občas se pro nějaký kamínek shýbne a vy ve výsledku žasnete, po jakých pokladech chodíte a ani to nevíte. Kamínky s dírkami, ve tvaru srdce, s podobou krokodýla, draka, s kresbou stromu, krajiny. Nebo obyčejné kameny, které během chvíle oděje barvičkami do takové krásy a povýší do stavu výjimečnosti, že nestačíte říkat: „Jééééé.“ Mám to výsostné postavení, že jsem první arbitr. Řeknu vám, jsou to frťany inspirace, které do sebe každým okrášleným kamínkem házíte.

          Dáša se před odletem dušovala, že umí lenošit, že se těší na mořské nicnedělání, ale důkazný materiál ji usvědčuje z opaku. Od časného rána do pozdního večera neúnavně, ale přitom s lehkostí kreslí, maluje, drátuje, píše deník a tuní naše plážové bydlení. A co víc. V merku má veškerý plážový cvrkot. Připadám si vedle ní jako úplný outsider, netečný jedinec nezajímající se o společenské dění. Dáška má bystrozrak i bystrosluch a její čidla se spínají při sebemenším pohybu. Ví, kdo na pláž přišel, kdo odešel, co má ke svačině a jaký úlovek přinesl v síti. Vím, je to žena a ta stihne více činností najednou, ale dva týdny s ní mě přesvědčily o tom, že jsou i výjimečné ženy s neviditelnými chapadly jako chobotnice, které obsáhnou běžnému smrtelníkovi neobsažitelné.

Na Korfu jsem před svou parťačku rozprostřela ubrousek svobody a na něj položila jako ochutnávku své rituály, ze kterých mohla uzobávat nebo je slupnout nebo je nechat ležet na ubrousku. Moc jsem si přála, aby nám oběma bylo na Korfu dobře. Otevřít dveře do zahrady svých rituálů bylo velmi osobní, důvěrné, intimní. Naše plynutí bylo někdy až dojemné. Tai cchi na břehu moře mělo úplně jinou energii, než když ho cvičím sama. Všechno bylo jiné, a přitom krásné.  Jen jinak krásné. Vzala jsem Dášu na své zpěvavé místo, ale přibližovaly jsme se hezky pomalu, po etapách, protože uplavat velkou vzdálenost si hnedle netroufla. Připomnělo mi to ochočování lišky Malým Princem. Jen ne každý den blíž a blíž, ale dál a dál. A jaký svátek to byl, když jsme doplavaly do jeskyně a tam házely do vln jednu lidovku za druhou. Připadaly jsme si jako mořské divoženky, které zpěvem oživují skaliska. A z obyčejné jeskyně byla najednou svatyně. Pro někoho obyčejné věci, pro nás zázraky. A pro zázraky jsme se mohly shýbat při každém druhém kroku.

Mezi nejsilnější okamžiky synchronicity patří večer, kdy jsme si sedly po deseti dnech k našemu mořskému tvoření. Napadlo nás propojit mé intuitivní kresby s Dášinými malovanými kameny. Na čísla mě moc neužije, ale tahle jsou zajímavá. Leželo před námi osmnáct obrázků a dvacet kamenů. Podle barevného spektra jsme je spolu snoubily. Ač jsme celý čas kreslily podle svých vlastních barevných inspirací, ve výsledku zbyl jeden jediný obrázek solitér, který neměl kamínkového parťáka. Sedmnáct dokonalých barevných manželství. Zažily jsme tu spolu mnoho chvil, kdy jsme si nemusely nic říkat a tohle byla jedna z nich. Jeden z mnoha darů ostrova Korfu.

          Stačilo pár dní a my čerpaly z jednoho zdroje, otvíraly knížku z vesmírné knihovny na stejné stránce. Myslely jsme ve stejnou dobu na stejné věci. Já se nadechla a Dáša to vyslovila. Nacítily, kdy je čas na ticho a kdy na brebentění. Bylo to dokonalé učebnicové flow. Bez návodu, bez plánu. Spadlo nám z nebe, protože jsme byly připravené ho žít.

Moje milá, je podvečer, měkké světlo hladí moře a oblázkovou pláž. Sedíš vedle mě a fixa ti rejdí po šestém malovaném kamínku tohoto dne. Neleníš, zeleníš. Vnímám radost, která kolem tebe poletuje. I já mám tvořivé žně. Tři obrázky a dvě povídky se dnes narodily. Citlivec by jistojistě kolem nás viděl zářivé světlo. To se kolem člověka rozlije, když dělá to, co ho baví, těší. Když do svého tvoření vkládá lásku. Když čerpá z vlastního pramene a nechá se vést vnitřním hlasem. S převelikou vděčností děkuju za tyto vzácné a požehnané chvíle. Ostrovu Korfu, přítomnému okamžiku a zdroji, který k nám byl štědrý a laskavý.