Vratné lahve skoro jako od Svěráka
Nemám ráda změny. Ani ty k lepšímu. Když přeinstalovali interiér Penny marketu, má rodina se radovala, jak je vše pěkně přehledné, jen já byla ztracenka. Tam, kde byla zelenina se na mě vypečeně usmívaly housky a rohlíky. Tam, kde jsem bez přemýšlení sáhla po zubní pastě, byly čokoládové sušenky. Odevzdaně jsem plula mezi regály jako zbloudilý koráb na širém moři, až jsem doplula k mysu jistoty. Vratné lahve. Léto bylo horké, čtrnáct lahví od Birellu jsem hezky, jednu po druhé, vkládala na černý pás a pozorovala, jak mizí. Ze zamyšlení mě vytrhlo červené blikající světlo a pás se zastavil. To je den. Přestavěli mi Penny a ještě taková patálie s lahvemi. Rozhlížela jsem se a hledala pomoc nějaké prodavačky. Nikde nikdo. Po chvíli se záchrana přiblížila v podobě mladého muže s basičkou prázdných lahví. Pocit radosti se rychle vystřídal s pocitem zděšení. Při pohledu na basu jsem si uvědomila, že do otvoru, kam se dává celá basa, já naskládala lahve, pěkně jednu za druhou. A teď mi to došlo. Proto ty divné drnčivé zvuky. Studený pot mě polil od hlavy k patě, nebylo kam utéct a pohár ostudy jsem musela vypít až do dna. S výrazem nešťastnice jsem mladému muži překotně vysvětlila, co se mi stalo a svou řeč zakončila slovy...Víte, já nejsem odsud. Já jsem asi z Marsu...Pán nedokázal zakrýt své pobavení. Naštěstí mají muži rádi ženy v nesnázích. Ukázal mi, kde se zvoní v případě nouze. Omlouvala jsem se, že ho zdržuji, mávl však rukou, že má času dost. Aby ne. Rád si počkal na představení, které následovalo. Za takovou tragikomedii by ve Vinohradském zaplatil pět set korun a v mimoňském Penny to měl zadarmo z první řady...Ze skladu se ozval ječivý ženský hlas...To snad není možné, kterej pitomec?...Vyjíždějící dveře byly jako gilotina fungující v opačném směru, ale práci vykonala stejnou. Ze skladového prostoru vyšla mladá žena s naštvaným výrazem ve tváři a nevěřícně si mě měřila od hlavy k patě. Možná hledala marťanská tykadla, možná svěrací kazajku. Stála jsem tam jako malá provinilá školačka...Moc se omlouvám. Já vím, tohle se vám tady asi moc často nestává...TOHLE se nám stalo poprvé...procedila mezi zuby prodavačka a odešla rázným krokem. Lahve rozkutálené po celém skladu se mnou posbíral mladý skladník. Občas se na mě soucitně podíval a já byla vděčná za kousek lidské účasti s mou blbostí. Černý pás se pomalu rozběhl, pokynula jsem mladému muži s basičkou, kterému jsem evidentně okořenila den svým trapasem a bylo mi jasné, že tuto příhodu bude dávat k dobru a stanu se neslavně slavnou. Jeho basa odjela, vypadl lístek o on na mě šibalsky zamrkal a ukázal na otvor nad černým pásem...Vy sem, mladá paní...Znáte to. Když něco pořádně zvrtáte, máte potřebu se aspoň o část viny s někým podělit. Zhluboka jsem se nadechla a vysypala ze sebe...Příště bude vracet lahve manžel, já se mu s tím tahat nebudu...Chudák Petr, není manžel a Birella jsem z většiny vypila já. Nevadí, on to neslyšel a mně se ulevilo. Cestou k autu jsem si nadávala, jak jsem neschopná, že bych se nad sebou měla vážně zamyslet. Je sice hezké, že mám hlavu v oblacích, ale pak ani neumím nakoupit. Taková ostuda. Měla jsem pocit, že se na mě dívají všechny oči nakupujících a dělají kiš, kiš. Zostra jsem zabouchla dveře auta. A Birell budu kupovat v plechovkách, ty se nevrací. Jenže to už zdvihla přísný ukazovák moje ekologická duše. Ach jo, slepá ulička. Při jízdě domů jsem si vzpomněla na Svěrákův film Vratné lahve. Co můžeme, v našem světě odosobníme. Jak by bylo milé, kdyby lahve odebíral usměvavý prodavač, napsal na lístek počet odevzdaných lahví a popřál mi pěkný den. Ale doba jde dopředu a já zůstala stát na místě. Černý pás mě ještě dlouho bude budit ze sna. Nakupovat teď chodíme s Petrem, všechny činnosti vykonávané společně, utužují partnerský vztah. Tak proč neutužovat!!!