Vezmeš si mě?
Vezmeš si mě?
„Vezmeš si mě?“ „Nevezmu.“ Nebojte se, u lakonické odpovědi nezůstalo. Tak drsná zas mamka není. Hned poté se jala před Járou rozevřít širokou paletu rozumných důvodů jako vějíř, proč je lepší zůstat vdovcem a vdovou. „Plánů máme tolik, že na odchodnou z tohoto světa se můžeme chystat nejdřív v devadesáti osmi letech. Díky vdovským důchodům si každý rok můžeme dopřát mořskou dovolenou. Byla by škoda o ně přijít.“ Mamka, žena pragmatička Járu muže romantika na dlouho neuargumentovala a když nějaký ten roček odplynul, žádal ji o ruku podruhé. Nebylo to proto, že by zapomněl, že z ní chtěl už jednou udělat svou zákonitou manželku. S žádným Němcem na pivo nechodil. Bylo to proto, že ji miloval. Ale mamka Járu odmítla podruhé. Své důvody opřela o silnou stěnu mořských zážitků a fotografií z cest. „Podívej, jak se spolu máme. Co všechno si dopřáváme. Letos bychom si mohli zaletět na Krétu, kde se nám tak líbilo.“ Na to se dalo říct jen „ano“. Nikoli však to před oltářem.
Jára je muž velkého srdce, velkého formátu a staré školy. Rozuměla jsem mu. Soucítila jsem s ním. I já se často dostávám do situace, kde hlava a rozum v ní ví, kam nejlépe ubírat své kroky, a přesto srdce chce jít jiným směrem. Argumenty srdce jsou totiž úplně jinačejší než důvody rozumu. Soucit bývá aktivací dobré myšlenky a dobrá myšlenka strůjcem dobrého činu. U mě je od myšlenky k činu na bleší poposkočení. Plán byl na světě rychleji, než se kuře vyťuká ze skořápky a jen čekal na ten správný mžik oka, aby byl naplněn. Vystrojíme mamce a Járovi veselku.
Důležité je říci, že vše probíhalo v přísném utajení. Všechny souzvuky příprav byly libozvučné a plynuly ve shodě s věcmi spontánně přicházejícími. Všechny předsvatební emoce byly laskavé, radostné a vzrušující a vetkaly se do slavnostního aktu jako zdobné stříbrné nitky. Vybrali jsme datum 27. května 2018. Domluvila jsem se sestrou Lenkou, že pod záminkou opravy čehosi, co opravit dokáže jen Jára, vyláká nic netušící snoubence k sobě domů. My pak měli pouhou hodinku na to, abychom zahradu proměnili v obřadní síň se vší parádou, kterou svatební chvíle musí mít. Kamarádku Gábi nám seslalo samo nebe neb takovou proměnu zahrady nedokázala vykreslit žádná vrstva mé bujné fantazie. Gábi v mžiku vykouzlila z vrbových prutů svatební bránu, naaranžovala květiny a nazdobila židličky. Rozvinuli jsme látku jako koberec v Karových Varech, jen barvu jsme zvolili modrou, barvu obláčkovou. Svatební kytice byla jako pro zámeckou paní, tedy luční, kopretinová. Běhali jsme jako mravenečkové a určitě v tu chvíli spolupracovalo i nebe, protože když zastavilo auto s nic netušícími snoubenci před domem, zastavil se i náš cvrkot a my měli ještě minutku na nazdobení vlastního srdce.
„Mami, Járo, vezměte si na sebe nějaké sváteční oblečení a na nic se neptejte,“ vítala jsem je u vrátek. Jára krapítko žbrblal, co je to za nápady cpát své tělo v tom vedru do bílé košile a tesilek, ale mamka, jako každá žena, cosi tutlaného tušíc, ho přesvědčila, že když to říkám s takovou naléhavostí, tak to asi musí naplnit. Ale to by nebyla mamka, kdyby při tom nevymyslela ještě nějakou fiškuntálii. A tak nastrojení jako ženich a nevěsta nesla kbelík s mňamkou pro slepičky. V ústrety jim šla Anička, která za kytkou kopretin nebyla ani vidět. Proběhla výměna kbelíku za kytici a za tónů fléten a varhan (výhoda muzikantské rodiny) pomalu s Járou přicházeli k svatební bráně. Užívali jsme si jejich údiv, překvapení, dojetí a smích v jednom škapulíři. Úvodních slov se ujaly holky rodu. Dvě dcery a dvě vnučky. Verše uštrykované budoucím novomanželům na tělo jsme navlékly jako korálky na svatební šňůrku.
Naši milí, v této vzácné chvíli
do očí výše zvedněte číše.
Připijte na lásku, připijte na štěstí,
růženín zpečetí vaše manželství.
Cestujte letadlem, na kole, pěšmo,
spolu vám nebude nikdy teskno.
Přestože máte oddělené lože,
jeden pro druhého děláte tolik, Bože.
Jára spravuje ploty,
mamka vaří dobroty.
Jára otvírá slepičky,
Regí dá ke kávě správné lžičky.
Jára je koumák, Regina parťačka,
s takovou výbavou je život brnkačka.
Nepadejte ze schodů, nepadejte na kole,
ať se vám v budoucnu už nic nestane.
Mějte se rádi, k tomu náruč tolerance,
to je recept na štěstí, co nenajdete v bance.
Petí pak pronesl svým charismatickým a pro svatební obřady jako dělaným hlasem svatební promluvu.
„Milá Regí, milý Járo, milá rodino, proč jsme se dnes sešli? Květen, máj je lásky čas. A vy, Regí a Járo v tomto roce slavíte deset let společného žití. Mnoho dobrého jste spolu prožili, procestovali jste kus světa, poznali nová místa, nové lidi, pečujete spolu o dům a zahradu. Toto místo se stalo vaším láskyplným domovem, kde vítáte děti, vnoučata a pravnoučata s otevřenou náručí. Jste jeden druhému oporou, vzájemně se doplňujete, občas škádlíte, někdy zlobíte, ale vždycky milujete a v úctě se máte. Na důkaz vaší lásky si tady, kde to máte rádi, na zahradě pod třešní, v kruhu vaší rodiny předejte růženíny. Tento polodrahokam je kamenem lásky, dobra a srdce. Bude pečetí vaší vzájemné lásky. A nyní, milá Regí a Járo vás prosím o první růženínový polibek a podepsání svatebního slibu.“ Jára mamku políbil vášnivě jako mladík. Kdyby se radost projevovala barevně, hýřil by barevnými odstíny jako mých 120 pastelek v krabičce. Myslím, že mamka viděla z obřadu polovic, protože si stále otírala oči do cípu svátečního ubrusu a nechci jí sahat do svědomí, ale mám pocit, že do něj i smrkala, kapesníku nemaje. To je výhoda utajených rodinných svateb. Tyto prohřešky proti etiketě nikomu nevadí, nikoho nepohoršují a přihlížejícím připadají roztomilé. A Petí, překvapen a do sítí lapen, jak ho dojímá vlastní svatební řeč, s očima lesknoucíma a hlasem zadrhávajícím pokračoval: „Užívejte radostí života plnými doušky, je stále co objevovat a nač se těšit. Všichni vám děkujeme za láskyplnou péči a starostlivost. Máme vás rádi a přejeme vám do té další desítky hodně zdraví.“
A pak už jsme pozvedli číše do očí výše, jak bylo předznamenáno ve veršovaném prologu a mohutná třešeň s námi všemi byla svědkem okamžiku, který se nám vetknul do srdce jako šperk. Po gratulacích a srdečném objetí procházeli novomanželé mladistvým krokem špalírem, který je zasypával hrstmi rýže. Mamka, žena praktická všemi couly, zasažena poezií chvíle a romantikou okamžiku, si naštěstí nevzpomněla na kbelík s namočeným chlebem pro slepice. Ale po obřadu na zahradu naše slípky pustila a s Járou je tam na rýži pásli. Ať z té slávy holky taky něco mají. Rýže tak nepřijde nazmar a my nebudeme mít za domem rýžové pole.
Útok na emoce pokračoval. Najednou se ozvalo troubení, nikoli jelenů, ale kačeny veteránky, která si pro novomanžele přijela, aby je unesla na spanilou jízdu po Mimoni. Kája nebyl tentokrát řidičem slečny Daisy, ale řidičem nevěsty a ženicha. Jako dnes v jasných barvách i pocitech mám v oku a srdci, jak mamka stojí v otevřené střeše a dlouhý šál za ní vlaje jako filmové hvězdě. A mamka jako ta hvězda září. Jára se usmívá a důstojně nám kyne zpoza okýnka a já vím, že jsme mu splnili jeho velké přání. Krásnější svatbu by mu ani sen nepřinesl. Ty nejkrásnější sny a přání se plní, když si je člověk zaslouží. Vesmír pak uplete, pospojuje, navlíkne vše tak, aby to klaplo. A tihle dva si to opravdu zaslouží.
Ještě maličkatou dohru připojím. A tou byla svatební cesta. Nikoli do Jiljí, ale do Spálova, kam jsme mamku a Járu vzali na prodloužený víkend a pospolu tu procestovali kus krásného kraje. Dnes, kdy už tu Jára s námi není, a já píšu tuto povídku, cítím velikou vděčnost za všechno prožité. I díky těmto chvílím a vzpomínkám na ně, tu Jára s námi stále je. Odešel dřív, než mu mamka naplánovala, ale vím, že těch 14 let, které byl součástí naší rodiny, byl šťastný. A jestli jsou věci mezi nebem a zemí a pokud se k Járově duši dostala tahle povídka, usmívá se stejně spokojeně jako tehdy zpoza okýnka kačeny.