Velká žena s velkou odvahou

Velká žena s velkou odvahou

Na dálku vidím špatně. A tak když jsem u hájíčkové studánky zaznamenala obrovský šlehačkový dort, zvědavost mě přemohla a vydala jsem se na průzkum, abych přišla na kloub tomuto podivnému úkazu a rozpustila prazvláštní fatu morganu.  Nebyl to oční klam. Opravdu to vypadalo, že ve studánce 50x40x30 sedí sto dvacetikilová žena tmavé pleti. To, co můj zrak viděl, však popíralo všechny fyzikální zákony. Nebo aspoň dva z nich rozhodně. Archimédův horko těžko v tom horku lovím v paměti. Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou rovnající se síle kapaliny tělesem vytlačené. Ve studánce však žádná kapalina být nemohla neb lidský keporkak ji svým tělem musel všechnu vypudit. Jak jsem se plížila - blížila, ukázalo se, že žena namydlená od hlavy až k patě nesedí v korýtku studánky, jak jsem se domnívala, ale před ním v jehličí, které jí muselo dělat přírodní akupunkturu do pozadí. Tak proto moje fantazie bez brýlí vykouzlila šlehačkový obrdort.

Tahle velká žena měla velkou odvahu. Jogínsky seděla v tureckém sedu a obrovské na ni bylo úplně všechno. Největší však měla ňadra, která měla spuštěná jako žaluzie, takže zakrývala spodní intimní partie. Se zavřenýma očima drhla své vlasy a tělo velmi poctivě. Hned mi myslí proběhla myšlenka na pštrosa. Ten taky strčí hlavu do písku a myslí si, že ho nikdo nevidí. Ale možná jen neměla pocit studu, protože ji pokrývala silná vrstva pěny. To je realita řeckého života. V hájíčku kousek od pláže veřejná koupelna a očista těla v přímém přenosu pro všechny kolemjdoucí. Tu si žena omyla obličej a radost ve mně poposkočila. Vždyť je to má stará známá. Tahle cikánka tu před dvěma lety prala velké prádlo a sušila ho na keřích nad útesem. Napsala jsem o ní svou první povídku na Thassosu. Hned jsem k ní pojala citový vztah. To je mi ale nevysychající pramen inspirace. Inspirační zdroj vždy do vody ponořený. Potěšilo mě, že nejen pro mě, ale i pro koupající se ženu je pobřeží Pefkari srdeční záležitostí. Kočovní cikáni tu mají nejspíš svou pravidelnou zastávku. Ona tu pečuje o tělo, já o duši. Tohle setkání se mi do knihy Jak se kypří duše bude hodit. Kyprá žena, která si svých kyprých tvarů užívá, přijímá je, nikterak je neskrývá a nestydí se za ně. Je to drobet za hranou. Ale i věci za hranou nám mohou přinést zprávu o neuvěřitelné pestrosti života a různých přístupech k němu. Stačí se dívat kolem sebe. A nemusíte mít ani brýle na dálku, stačí přijít blíž.

          Druhý den ráno v pět jsem jako Chytrá Horákyně, všeho jen tak na půl, tedy i na půl oka, vyběhla vstříc svému zpěvavému raníčku. Po nedobrovolné divoké noci (řečtí muzikanti to pěkně rozjeli pod námi v taverně) jsem si vychutnávala každý krok v tichém ránu a tu na mě z křoví zavrčel pes. Znehybněla jsem jako brouk očekávající útočný manévr predátora. Předstírala jsem smrtelnou ztuhlost. Moje srdce do ticha prostoru vysílalo slušné pecky na bongo a moje oči těkaly ze strany na stranu a hledaly vrčící nebezpečí. Na co zaostřily? Co uviděly? Že mě ucho ošálilo. Nebylo to vrčení psa, bylo to chrápání cikánky, která tu vedle cesty chrupčila se svým druhem na kartónech z krabic. Leželi zády k sobě a chrápali téměř synchronně jeden na západ, druhý na východ ve stejné tónině s občasnými modulacemi.  Do šera probouzejícího rána svítily běloskvoucí polštáře s kraječkami. Ovšem. Královské lože tu na břehu moře mají. I s kolébavou muzikou pro dobré usínání. Ale proč si ustlali u cesty a děsí ranní skřivany vstavače? Nejspíš je spánek přepadl přímo tady. Tomu říkám spontaneita dovedená k dokonalosti. Prošmejkla jsem se tiše kolem nich jako baletka, což silně kontrastovalo s mocným chrápáním. Na skalisku jsem mudrala nad tím, kde kočovní cikání vzali bílé polštáře s kraječkou. U některých věcí se musíte smířit s tím, že na ně nikdy nedostanete odpověď.

          Nenapadlo, že někdy budu psát povídky na pokračování. Je to vlastně můj první seriál. Jen si na jednotlivé díly musí čtenáři drobet déle počkat. Rok či dva. Až zase poletím na Thassos.