Večery na Thassosu

Na řeckých ostrovech vnímám slunce jinak než v běhu roku. Je ve mně víc zpřítomněno. Na Thassosu si ráno se sluníčkem jen tak na rychlovku mávneme z balkónu a rande pak máme na pláži, kde mě z nebeské pavlače hřeje do zad při cvičení. Jeho paprsky hladí klidnou vodní hladinu při mé první rozplavbě jemně a nesměle. Ještě nemá sílu ohnivého jezdce dne. Jsou to okamžiky velmi důvěrné. Cítím vděk, že mi slunce pomáhá rozpouštět mé stíny. Vždycky jsem považovala ostrovní rána za nejkrásnější část dne. Velebila je, blahořečila jim a byla vděčná, že mohu být v tak dobré společnosti. Nenasytně si užívala hojnost jejich darů. Na Thassosu mě však stejně jako rána okouzlily i večery. Nevím, jestli mohou být nejkrásnější dvě části dne. Ale myslím, že ano. Ráno není žádný žárlivec, určitě se rádo s večerem o přívlastek nejkrásnější rozdělí. Večer nikdo nikam nespěchá a řecké slunce nejméně. Hezky si závěr dne na obloze užívá do poslední vteřinky a do oblačných peřin neskáče šipku, jak by se u velké louže předpokládalo, ale potápí se do moře hezky elegantně, s grácií a velkou soustředěností a zodpovědností jako freediver. S Regí chodíme na rozlučku se sluníčkem do piniového háje. Je to ostroh nad mořem, místo klidné a tiché. Při pohledu na zapadající slunce mi naskakuje myšlenka stálé (ne) konečnosti a věčného putování. Všechno a všichni jsme tu na krátký čas, na jedno nadechnutí. Říkám si, že kdybychom zvolnili svoje tempo, možná by nám čas neletěl tak rychle. Jen si uvědomte, jak často říkáme: chybí mi čas, jen kdyby toho času bylo víc, proč není den natahovací, nestíhám. Čas je totiž relativní a velmi pružný. On se přizpůsobuje nám, ne my jemu. Když životem svištíme jako formule, i čas nasedne do rychlého vozu, aby nám stačil. Když jdeme pomalým rozvážným krokem, vezme nás za ruku a uznale řekne: „No, vidíš. Trvalo ti to celou věčnost, než jsi doběhl k pochopení.“ Ano. Jednou přijdeme na to, že máme spoustu času na všechno, ale nejdřív musíme zpomalit, zastavit. Jinak nás vražedné tempo současné doby roztočí a my v té vířivce uvízneme s jazykem na vestě a uštvanou duší. Náš život se stane závodem s časem, který nemáme šanci vyhrát. Mnohdy až pozdě zjistíme, že cíle nestály za tu štvanici, že to, co se nám zdálo podstatné a důležité jsme ani nedohonili, ani nepředběhli. To podstatné jsme minuli. Dívám se na poslední zlatý řetízek, který se za vteřinu utopí, aby se za pár hodin připnul jako zlatá brož na modré šaty parádnice oblohy. Hezky se mi v hlavě myšlenky koulí. Hezky pomalu, bez úprku, bez kvapíku. Tak to má být. Je mi dobře v tomhle klidném módu. Proč jen si ho neumím přibalit do kufru a doma jako hlupec tupec skáču do vířivky? Sytím se myšlenkou, že jednou se to podaří, že jednou vyřadím ze slovníku slovo „nestíhám“ a klid se nastěhuje do mé duše natrvalo a nebude tu mít jen přechodné dovolenkové bydliště. Naděje přece umírá poslední, takže umřu dřív než naděje a ona tu zůstane. Napořád.