Thassoské mňamkování

Nejsem žádný velký gurmán. Vlastně nejsem žádný gurmán. Vařím jen abych se najedla bez nároku na labužnický zážitek. Jako vegetariánka do restaurací chodím zřídkakdy, jelikož většinou na mě v menu vykoukne jediné bezmasé jídlo, a to obalovaný sýr s bramborem. A i ten se s největší pravděpodobností dělí o místo na pánvičce s vepřovým řízkem. Na Thassosu je to však jiné. Máme tu polopenzi a krmi připravují tak vynikající, že se v podstatě permanentně těším na jídlo. Po snídani na večeři, po večeři na snídani. Je to jedno kontinuální těšení na žvanec. Možná se to zdá přízemní, ale není, neb tato labužnická symfonie povyšuje jídlo do nebeských sfér. Přidaným bonusem je dobře naladěný číšník profesionál, který se na vás zazubí, když mu s obavami nad reakcí vracíte špagety protkané grilovanou slaninou. „Žádný problém.“ A během deseti minut vám na stole přistane květina se středem z tzatziků a okvětními lístky ze smažené cukety. V tu chvíli vám naskočí situace, kdy kamarádka v Čechách vrací bramboráčky černoušky, které jí servírka přinese zuhelnatělou stranou dolů, aby šok přišel až s prvním soustem. Kamarádka večeři vrátí a prosí o nové jídlo. Servírka s povytaženým obočím vyčítavě říká: „To ale kuchař nebude mít radost!“ Kamarádka po jejím vzoru také povytáhne obočí a odvětí: „Ale já mu nechci dělat radost. Já mu chci vrácením spáleného jídla vzkázat, že meze drzosti posunul za vyznačenou hranici.“ Ano, můžete namítnout, že já mám štěstí a kamarádka smůlu. Dozajista je v Čechách spousta milých usměvavých číšníků a skvělých kuchařů, kteří by se pod spálený bramborák nepodepsali.

Ale teď jsem zamilovaná do řeckého jídla a mám touhu o své lásce psát. Saláty jsou nepřekonatelné, mají takovou pestrost chutí, že moje chuťové buňky vesele skotačí a nedovolí mi žádný z nabízených salátů vynechat. Například brambory se zeleninou s koprem. Myslela jsem, že taková kombinace nejde a ono je to mňam. Pečený lilek, rajče a paprika s bylinkami na olivovém oleji a hned se vám do pusy nastěhuje blaženost. Cuketa v kouzelném těstíčku. Ani převlečená za Sherlocka Holmese jsem nevypátrala, v jakých ingrediencích se plátek cukety vykoupal, než šel na pánvičku. Další mňamka aspirující na závislost. Špenátová rolka s kozím sýrem, která obyčejný špenát povýšila do rodu královského. A dortíčky nikoli jedna báseň, ale celá básnická sbírka. Žádné umělé chutě, ale laskominy, které se předhánějí, aby u vás získaly první příčku. Pokušení tu na mě číhá na každém tácku a já už se mu ani nesnažím odolat. Skvělé psychické vyladění, které mi tyto dobroty přinášejí, rozhodně přetlačí všechny traktáty o zdravé výživě a zdvižené prsty: „Neměla bys, bude z tebe cukrová koule.“ Podezřívám kuchaře, že kromě voňavých bylin, dresingů a dalších gurmánských vychytávek přidává do jídla po velkých hrstech lásku k vaření. Jiné vysvětlení nemám. Za vším stojí láska, za všechno může láska, vším hledej lásku. A tak ji hledám a v řecké jídlo je jí prošpikované.

Všechno je tu čerstvé, a kvalitní. Nikdy bych neřekla, že jednou budu vděčná za to, že piju mléko, které chutná jako mléko, jím rajče, které má vůni skutečného rajčete. V této zemi se mi vrací dětské chutě. Rozpomínám se na chuť jídla, které u nás ještě před pár lety bylo zdravé. A je mi líto, že se po dovolené vrátím do reality umělých potravin v Čechách. Jak jsme něco takového mohli dopustit? Proč země s kvalitní půdou, dobrou vodou a skvělými podnebními podmínkami klesla tak hluboko a své lidi krmí prázdnými a nezdravými potravinami? Žalostné a žalovatelné. Ach jo. Kdyby se tak dalo najíst rok dopředu. Pokud by někdo přišel s takovým šíleným experimentem, jdu do toho a stanu se prvním řeckým Otesánkem s českými kořeny. Do té doby budu přes léto zobat maliny, borůvky a ostružiny v lese a pěstovat mrkvičku a cukety na zahrádce.