Těhotná stařenka

Těhotná stařenka

Bylo pět hodin ráno, když jsem bosonohá v noční košili vyběhla na zahrádku, abych pro nás na cestu ulovila dvě hlavičky salátu, jejichž čupřiny na mě ze záhonu vykukovaly jako očka, co má kočka Zelenoočka. Jsem hospodyňka kalupinka. Salát jsem řádně opláchla a pro jistotu vložila do dvou mikrotenových sáčků. Biovitamínová bomba nám během letu na Thassos přinese osvěžení. V Praze rychlý přestup z autobusu na nacvaknuté metro. Našla jsem si šikovné místo u tyče a druhou rukou přidržovala kufr. Tu mi někdo zezadu poklepal na rameno. Byl to mladý muž a ukazoval na volné místo, ze kterého právě vstal. „Ale já nejsem stará!“ Bránila jsem se vykuleně. Mladík byl cizinec a místo odpovědi na mé rozhořčení, které z intonace musel odtušit, mi věnoval úsměv. Bylo to poprvé, co mě někdo pustil sednout v dopravním prostředku. Vyděsilo mě, jak mě to vyděsilo. Místo abych byla potěšena slušností a dobrým vychováním mladíka, rozladila jsem se jako dvanácti strunová kytara.

„Petí, vypadám vetše?“ Petí se záchranně rozzářil: „Jistěže ne. Vypadáš jako čupr důchodkyně.“ Takhle duchaplně vtipkuje, když mlží, zastírá nebo přímo lže. Naposledy to bylo po vášnivé noci, kterou jsem neprožila s mým milovaným, ale s partičkou štípajících komárů a z peří jsem vylezla s nedospánky a tapírem na hlavě. „Regísku, máš dnes po ránu originální účes, takový umělecký.“ Ano, vypadala jsem jako pankáč po prokalené noci. Mohl říct: „Regísku, máš dnes po ránu ránu.“ Ale on na mě tak hezky ohleduplně, s noblesou. Člověk je nakonec při pohledu do zrcadla sám k sobě shovívavý. A tak jsem se i tentokrát nechala uchlácholit představou sexy důchodkyně. Na velké mudrování o stáří nebyl čas. Byl čas na přestup na autobus směr letiště. Energicky jako mladice jsem vyskočila z místa, které mi na chvíli vzalo úsměv z tváře, abych popřela svůj věk a tu jsem cítila, jak mi po zádech stéká nikoli čůrek, ale celkem slušný potok vody. Vedro tu je, ale to rozhodně nebylo příčinou promáčených šatů. Na letišti jsem pachatele vodního spiknutí odhalila. Biosalát s nebiovínem, které jsem také důkladně proprala a nedůkladně zabalila, způsobily spoušť na mých zádech. Chtěla jsem pro nás osvěžení na cestu, tak ho mám. Petí bude občerstven vnitřně, já zevně. Podrobný výklad o tom, jaký postup jsem měla dodržet při přípravě svačiny jsem záměrně vysunula ze svého sluchového pole, jinak by se můj milovaný muž dočkal drsné odpovědi: „Víš co? Příště děláš svačinu ty!“ Začíná nám dovolená, nebudu malicherná, budu velkorysá, tedy mlčenlivá.

Svůdně jsem se zavlnila, abych odlepila šaty od těla. Vždyť o nic nejde. Trocha vody. Já vlastně miluju své chyby. Už pár let na sebe nejsem přísná. Učitel by měl být laskavý. Tím spíš učitel, který učí sám sebe. Ejhle, co všechno je chyba? Chyba je přítel, chyba je variace, chyba je výzva udělat to příště líp. Chybami se člověk učí.  Chybovat je lidské. Chyba je dar a my se díky ní posouváme dál. A kdo ví, co za tou vodou na mých zádech ve druhém plánu bylo. Možná zchlazení mého vyděšení ze stáří, které si okolí všimlo a já ne. Však i to vydýchám. Nebude dlouho trvat a budu ráda, když mě mládí pustí sednout.

A tu najednou břink. Když o tom tak přemýšlím, není to všechno úplně jinak? Žádná bábočka, ale těhotná žena s kufrem. Tak je to. Mladík pustil sednout těhulku. Já totiž hodně, ale opravdu hodně přibrala. Ulevilo se mi a znovu jsem se svůdně zavlnila, nikoli proto, abych odlepila šaty, ale radostně, že jsem se k té nejlepší variantě vysvětlení nakonec přece jen dopracovala.