Šumavo líbezná

Jsou krajiny, které ochutnáte a víte, že vám jedno sousto stačí. A pak jsou krajiny, které doslova hltáte všemi smysly a víte, že se jich nikdy nepřejíte. Taková je pro mě Šumava. Někdy tichá, jindy naplněná libozvučnými harmoniemi, kypící vůněmi, barvami a pestrostí chutí. Dotýkáte se jí s jakýmsi posvátným respektem a při pohledu na ni si uvědomíte, že ladí s krajinou vašeho srdce, a právě toto souznění vám dělá dobře.

Máme s Petrem před sebou týden v šumavském ráji v zámečku v Prášilech. Na chalupu sem jezdili Kinští a Schwarzenbergové. Stačí za sebou zavřít dveře a vrátíte se v čase. Vaříte v černé kuchyni, stolujete u dubového stolu, spíte ve dvousetleté posteli a nepřekvapilo by vás, kdyby nějaké hrabátko otevřelo dveře a smeklo klobouk. Vedle zámečku stojí nestojí kostel. V blbých časech byl odstřelen a zbylo z něj něco málo obvodových zdí. Chodím sem snídat a kreslit. Myslela jsem si, že mi díky temné minulosti bude na tomto místě smutno. Kupodivu není. Mám krásný rozhled do kraje, nad sebou nebeskou klenbu, mezi kamením se dere čerstvá tráva a barevné kvítí podává zprávu, že toto místo žije. Duchovní prostor nemusí být uzavřen do kamenných zdí, nemusí být ohraničen, aby duchovním prostorem byl. Nevím, jak to příroda dělá, ale vždycky se jí podaří napravit to, co člověk zničí. Ne nadarmo má přívlastek moudrá.

Šumavská rána se vyznačují šťavnatou čerstvostí. Zdá se, že příroda dodržuje pitný režim. Důkazem jsou nádherně syté odstíny zelené barvy. Courka podél Prášilského potoka s výhledem na Poledník a koupačkou v bystřině, přesněji ostřině, je první ochutnávkou z křupavého šumavského bochníku. Nejspíš švadlence do vody spadl jehelníček i špendlovníček. Ledová voda vede dialog s každou buňkou vašeho těla. Ty spící probudí, ty bdící roztančí. Zažijete slastný pocit přítomného okamžiku, který nemůže být přítomnější než je.

Tetelit se blahem. Vždycky jsem obdivovala zvukomalebnost českého jazyka. Nevím, jestli by jiný jazyk dokázal tak krásně a trefně popsat pocit, který jsme měli při pohledu na šumavské hvozdy z Kašperských Hor. Drsná příroda s laskavou otevřenou náručí. Výhled z Pustého Hrádku na Kašperk mi vzal dech nejen proto, že výstup byl víc než strmý. Ovšem i pohled do středověké záchodové mísy stál za to. Z té výšky se mi až zatočila hlava. Konečné slovo mělo pivko Klostermannova 13. V horkém dni zasyčelo a občerstvilo. Na kalíšku bylo napsáno „Z Kašperku vidíte vše s nadhledem“. Málokdy se setkáte s pravdivým reklamním sloganem.

Na Šumavě se dotýkáte nejen přírody, ale i lidských osudů a jejich moudrosti. „Člověče, není koně, na němž bys ujel sám sobě,“ tuto hlubokou pravdu čteme u křížku blízko domu doktora Zdeňka Kostroucha. Doktora, který přinášel světlo, jak o něm říkali Šumavané. Jeho polorozpadlý dům je připomínkou starých časů, kdy jezdil na svém koni za pacienty. Byl to tvrdý chlap s měkkým srdcem, který pomáhal lidem tohoto chudého kraje.

Roky přibývají, síly úměrně ubývají, ale cesta, jak si užít cestu, se vždycky najde. Ukázala nám ji řeka. Když se jí držíme, moc nefuníme a úsměv i po patnácti kilometrech na tváři naladíme. Řeka je kráska vlnící se v bocích, která pentlí krajinu modrou vodní stuhou. Tak třeba taková Vydra. Krásně je v názvu řeky zašifrován její charakter. Vydra-dravý. Je to divoška. Hravě, dravě jako gymnastka přeskakuje obrovské balvany na dně koryta. Tu vás překvapí gejzírem vody a zasype ledovými křišťály. Tu vám měkce masíruje horké nožky jako by to byla thajská masérka. Je to živel proměnlivých emocí. Hodiny můžete sedět na jednom místě a máte pocit, že sledujete napínavý akční film. Dravá Vydra je plnokrevná, plnovodná, odhodlaná, rozhodná a ani na vteřinu o sobě nepochybuje. Přicházíme k místu, kde stojí dvě vydlabaná koryta z jednoho kusu dřeva. Jedno vysloužilé, druhé v plné síle. Je hezké, jak to staré s uspokojením pozoruje to nové, jak se činí. Takhle nějak pozoruje mistr svého učně a blaží ho pocit, jak se jeho pokračovatel tuží. V práci mladého žije dál duše starého.

Letní dovolenkování je nejen pastva pro oči, ale i pro chuťové buňky. Svačiny dělám poloviční, protože spaseme, na co přijedeme. Borůvky, jahody, maliny. Všeho do sytosti. Člověk tu má pocit hojnosti. A když je syt, může zahnat žízeň čerstvou chladivou vodou ze studánek. Takové chuti se žádná voda z petky ani nepřiblíží. Samostatnou kapitolou jsou houby. Krasavice, parádnice, modelky. Módním návrhářům stačí potulka po lese a hned mají inspiraci pro novou kolekci na další sezónu. Stačí opisovat od houbiček a jste slavní. A tak přes den obdivujeme jejich krásu a večer jejich chuť ve smaženici.

Říká se, že by se člověk měl během dne nejméně třikrát usmát. Díky selfíčkům máme s Petrem splněno nad plán. Ale nejen díky nim. Na Šumavě máme pocit, že ráno úsměv nasadíme a večer s ním usínáme. Je tu blaze na duši a ta promlouvá skrze úsměv a dobrou náladu. Jsme vděční, že se do naší šumavské dovolenkové písně nevloudila žádná disonance. A ta pokuta za špatné parkování byla jen takovým kořeníčkem, abychom si tím více uvědomili, jaký dárek nám Šumava dala. Myslím, že tomuto koutu naší země zůstaneme věrní a za rok přijedeme na další ochutnávku.