Sluneční alergie

Pokud se vám nechce číst krapet delší tragikomický příběh z mého mořského života, skočte aspoň na konec, který se mi povedl a jsem na své verše pyšná.

A je to tady. Mám sluneční alergii. Je to má věrná mořská souputnice, byť nevítaná. Ale i nezvaného hosta nenecháte stát přede dveřmi, uvaříte mu kávu a poklábosíte o počasí, protože víte, že s vámi nestráví celou dovolenou.  Což o to, když se vám ta potvora pověsí na krk, vysype se na břiše nebo na nártech, je to sice bolestivé, ale dá se to s elegancí ustát. Když si však vybere delikátní část vašeho těla a zasedne si na váš zadek, je to prekérka. Můj zadek může úspěšně konkurovat zadku paviána a když si v restauraci sedám, syčím jako zapadající slunce do moře. Číšník znejistěl a zeptal se, zda je vše v pořádku?! No, není, ale s tímhle mi jen těžko pomůže. Nebudu ho přeci přivádět do rozpaků, že bych potřebovala led místo do šampíčka, na svůj spálený zadek, který si hověl dva covidové roky jako hájený ve stínové izolaci a je tedy značně zhýčkaný a nic nevydrží. Ta patálie mi připomněla citát Jiřího Žáčka: “ Tvář ta musí snášet mráz, déšť i jinovatku. Zato ty si hovíš pěkně v teple, zadku. “ Milý Jiří Žáčku, napsal jsi to krásně, moudro to se schová do každé tvé básně. Občas jsou však výjimky, co pravidlo vyvrací, co já bych teď dala za zadnici v lednici.” Ilustrační foto nepřikládám. Věřte, není o co stát.