Rituály

Rituály

Naši předkové znali dobře význam a důležitost rituálů. Díky nim v lidech pulsovaly rytmy, které je propojovaly s Matkou Zemí a Otcem Vesmírem. Jejich život měl řád, dával jim klid a jistotu. Ještě naši praprarodiče měli pevné kořeny, které je spojovaly s přírodou, s místem, kde žili, s lidmi, které milovali. Jak plynul čas, lidé se měli líp a líp a potřeba rituálů už nebyla tak silná. Pomalu se začaly vytrácet z jejich života. Lidé zrychlili svůj běh a jak je známo, když se běží, kořeny se v zemi neudrží. Naopak, vytrhávají se a lidé ztrácí pevnou půdu pod nohama. Nejen to, ztrácejí se i sami v sobě. Už není kotva, která by jim dala pevný bod. A z lidí se stanou maratonci, co běží svůj životní závod a chtějí za každou cenu vyhrát. Důležitým se stane cíl a nikoli cesta. Na tu není čas a prostor.

Zas a znovu žasnu nad tím, jak neuvěřitelně propracovaný systém má příroda. Všechno v ní funguje bez jediného zaváhání, s naprostou dokonalostí a moudrostí. Tak složitý organismus a žije v harmonii a rovnováze. Všechno má svůj hluboký smysl a význam. Nic není navíc a nic nechybí. Vše se doplňuje. Jen my jsme se jí nějak vymkli. Chaos kolem nás, chaos v nás. Jednou z šancí, jak opět zakořenit, ukotvit se, najít klid, je návrat k rituálům. Dát svému životu řád. Ale to musíme zpomalit a zastavit se. Když se to podaří, začne se všechno měnit. Věci kolem nás začnou plynout a my se do tohoto proudu ponoříme a necháme se nést. Přestaneme říkat …Nestíhám … Nemám na nic čas… Jsem unavený … Jsem nespokojený… A pak se začnou dít věci. Z našeho života pomalu odejdou lidé, činnosti, věci, které nepotřebujeme. A zůstane to, co má váhu, to, co zůstat má. Život se ohromně zjednoduší. Pochopíme, že nemusíme mít všechno, co se nám nabízí, že nemusíme navštívit všechna místa, která nás lákají, že nemusíme být u všeho, u čeho jsou ostatní. Zastavíme honbu za prožitky, zážitky, požitky a užitky a prožijeme uvědomění bohatství vnitřního klidu, ztišení a přirozenou pulsaci, která je v nás, nikoli mimo nás. Vrátíme se ke vzpomínce na výbavu, kterou jsme dostali s prvním nádechem. Vrátíme se k sobě. Najdeme se.

Mám zkušenost, že pokud v sobě chci něco změnit, musím padnout na kolena, nejlépe na dno. Musím se probolet k dalšímu otesání vlastní duše. Člověk je tvor nerozumný a evolucí a soustavnou vnitřní prací mu to nejde. K růstu potřebuje utrpení. Měla jsem štěstí. Když jsem poprvé přiletěla na Korfu, byla jsem ve stádiu odevzdání. To přichází po fázi naštvanosti, zuřivosti, vzteku, sebelítosti, obviňování. Tyto vlny emocí jsem si odbyla hezky v Čechách a vzaly mi veškerou životní energii. V Řecku jsem chtěla uspokojit jen základní potřeby. Jíst a spát. Jen tohle mi stačilo ke štěstí. A byly to právě rituály, které mě vrátily do života. Naskočilo to tak nějak mimo mé snažení. Asi to bylo prázdným prostorem, který se ve mně tou emoční bouří otevřel. Nezůstal kámen na kameni. Všechno bylo zbořeno a najednou tu bylo místo pro stavbu nového. Ozval se pud sebezáchovy. Je čas na návrat k rituálům, které pomohou srovnat myšlenky a emoce. S odstupem času vidím, jak všechno do sebe zapadá a jak bylo důležité, od Osudu prozíravé a moudré, že jsem se ocitla právě v tento čas na tomto místě. Korfu, pobřeží Barbati, apartmány Servos a Yiannis. Tady začala má cesta k sobě.

Ráno jsem vstávala s rozbřeskem a seběhla na pobřeží, kde jsem na skále v tichu vítala nový den symbolizovaný sluncem. Moře bylo před východem klidné jako spokojené spící dítě. Jakmile slunce zablýsklo zlatým prstýnkem, začalo se probouzet, protahovat a převalovat. Pravidelný rytmus vln nenechal nikoho na pochybách, že je ráno a vše se dává do pohybu. Znamení pro mě. I já se přidala. Trocha cvičení a pak šup do chladivé vody. Ranní plavání je nejkrásnější. Plavala jsem s přivřenýma očima po třpytivé dálnici a každým tempem mi bylo slunce blíž. Zažívala jsem silný pocit volnosti. Takhle nějak se cítí ryby. Proto se říká… je jako ryba ve vodě. Svoboda a spokojenost. Pak se položit na záda na hladinu a postupně uvolnit celé tělo. Jde to snadno. Jen ta hlava. Vždycky zklame. Je těžká a táhne ke dnu. Nikdy se mi nepodaří vymést všechny myšlenky, abych ji odlehčila. Jak symbolické. Na břehu ještě pár krůčků po drobných kamíncích, to aby masáž probudila chodidla a dala impuls k probuzení celého těla. Před odchodem se ohlédnu na moře a slunce, dva nerozlučné společníky. Koupím čerstvý voňavý řecký chléb. Společně s Regí snídáme na balkóně. Já s pocitem, že nejkrásnější část dne jsem si skvěle užila a kdyby už teď nic nepřišlo, budu spokojená. Regí s neméně dobrým pocitem, že jsem ji nechala dospat několik veršů navíc. Pak jdeme na naši oblíbenou pláž. Regí do jeskyňky a já pod rozkvetlý keř, který skýtá celodenní stín. Každá vejde do svého světa a zavře za sebou dveře. Regí si čte a během dovolené prožije několik příběhů. Já své příběhy kreslím.

Další z rituálů je cesta po moři ke skalce Srdce. Tady bydlí rodinka krabů. Když vidím, jak si stále něco strkají do pusy a cpou se, říkám si, že mám asi krabí předky. Na tomto místě jsem daleko od lidí. A tady začíná moje hodina zpěvu. Moře je dirigentem. Když je klidné, zpívám potichoučku, když burácí, přidám volume. Jednou mě překvapil Christos. Prý tak halekám, že mě slyší na druhé straně moře. Plaším mu ryby, protože řvu jako Siréna. Zdá se, že vodní hladina má dobrou akustiku. Nenechám se odradit a dál mu dělám plaširybku. Zpěv je blahodárný a krásně uvolní tělo a roztančí duši. A mimo jiné zachráním pár rybám život.

S Regí se potkáváme u jídla. To je nepsaný čas na konverzaci. Občas nám do plážového klidu vstoupí nějaká adrenalinová vsuvka. To když Regí ukazuje na moře a volá: „Plave nám oběd.“ Krabičku s jídlem vzala vlna. A Regí nás skokem do vln musí zachránit od jistého hladu. K rituálům patří také naši plážoví přátelé, které tu každý den potkáváme. Markos Ekolog každý večer posbírá na pláži odpadky. Andreas nás občas osvěží frapíčkem. Večer nám křepcí staříci zamávají z kánoe, když plují kolem naší pláže na relaxační mořskou procházku. A samozřejmě kapitán Christos, podle kterého si můžeme řídit hodinky. Přísně dodržuje svůj osobní lodní jízdní řád. Všichni tito lidé jsou součástí našeho plážového života už několik let a všichni patří do naší mořské rodiny.

Na pláž přicházíme jako první a odcházíme jako poslední. Jsme klíčnice. Pláž odmykáme a zamykáme. Jako bychom chtěly moře a slunce nahamounit do zásoby. Večery jsou u moře nejkrásnější. Paprsky už nepíchají jako jehličky, ale naopak hladí. Ráda pozoruji proměnlivé barvy podvečerního moře. Je tu hezky vidět, jak se člověk nechává přírodou inspirovat. Jak od ní okoukává a kopíruje. Ale k dokonalosti nedospěje. Tolik odstínů modré nemají žádné pastelky a nikdy je mít nebudou. Naštěstí si příroda uchovává svou jedinečnost. A člověk vždycky byl, je a bude její nepatrnou součástí, nikoli pánem. Večer sedávám na skále a kreslím svůj poslední obrázek. Vzpomínám na okamžik, kdy jsme s Regí po roce přijely na naši pláž a já si všimla, že v prohlubni na skále zůstaly odřezky od pastelek. Vyhrkly mi slzy. Pastelková stopa tu zůstala celičký rok. Moře ji neodplavilo, vítr ji nerozfoukal. Taková blbina, ale dojalo mě to. Večerní obrázky mají jedinečné kouzlo. Tahy pastelkou jsou jemné, jako by souzněly s něhou odcházejícího dne. Do kresby se otiskne klid, harmonie a tiché šumění moře.

Jednou večer povídám: „Regí, půjdeme už domů?“ „Kolik je hodin?“ „Nevím, ale tak nějak intuitivně cítím, že už bychom měly jít.“ „Takže máš hlad.“ S pochopením zaklapne dcerka knihu a jde balit.

Den uzavřeme v taverně u Yiannise. To nejlepší na dobrou noc je řecký salát s přívlastkem nejlepší na světě. A k tomu hranolky, kterým říkáme hranoly. Poslední kapitola dopsána. Den za sebou udělal tečku. Zítřek se bude dnešku podobat jako vejce vejci. A právě tato monotónnost, která kolébá, dává člověku klid. Možná i proto podvědomě cítím, že Korfu je můj druhý domov. Protože jsem tu našla své rituály. Cestu k tichu, harmonii a rovnováze. Ke zpomalení a zastavení. Objevila jsem tu cestu k sobě, ze které jsem sešla před dlouhým časem, kterou jsem ztratila.

Jednou za rok si dopřeji návrat na tento ostrov, abych si připomněla, že je třeba hodit kotvu do moře. Jsem tu šťastná. Snad jednou přijde čas a rituály se stanou součástí našeho běžného života. Nebudou jen dovolenkovým luxusem. Už na tom pracuji. Udělejte to také tak.