Řecké ostrovy všemi smysly

Řecké ostrovy hltám všemi smysly. Všechny mají pohotovost, ale vždycky je některý z nich osloven více. Milované Korfu zaměstnává chuťové buňky. Při množství zkonzumovaných fíků a opuncií by normální člověk proseděl půl dovolené na záchodě. Nikterak já. Můj žaludek ví, že na tuto nevšední delikatesu utrženou rovnou ze stromu bude zase čekat celý rok, a tak se vypne k nadžaludkovému výkonu a stráví vše, co moje nenasytná pusa schroustá. I staří Řekové domorodci kroutí hlavami a nevěří, že mě po takové porci opuncií a fíků ráno potkají usměvavou a opět při chuti. Na citróny chodíme do jednoho opuštěného háje. Jsou neuvěřitelně šťavnaté a já je vykusuji jako pomeranče. Kdo by čekal šklebíky, nedočká se. Je to mňamka a vy cítíte, jak čistý vitamín C nadšeně poskakuje vaším tělem a vysmívá se šumivé prázdné náhražce, kterou jste si přivezli v kufru. Yiannis nám večer chystá řecký salát z obrovských rajčat velkých jako dětská hlavička. Jsou plná životadárné energie, o kterou se s vámi ráda rozdělí. A vy takto gurmánsky plujete na vlně chuťové blaženosti po celou dovolenou.

Na Thassosu jsem jako čmuchací pes. Thassos neuvěřitelně intenzivně voní. Vůně je to první, co vás na tomto ostrově upoutá a cvrnkne do nosu. Během dne to jsou lehké letní parfémy mateřídoušky, tymiánu, šalvěje a bazalky a hodí se k vzdušným letním šatům. Stačí se s rostlinkou dotekem pozdravit a ona na svou přítomnost upozorní svou jemnou vůní. Večer je to těžký parfém pro dlouhou večerní. Borovice uvolňují silnou, velmi intenzivní vůni, kterou nosními dírkami nabíráte a nemůžete se jí nasytit. Je omamná jako droga. V piniovém hájku mě vůně vrátila do dětství, kdy jsem chodila za dědou do včelína. Voní tu včelí vosk a já netuším, kde se ta silná vůně tady vzala, když úly nevidno. Že by ji na svých nožičkách roznášely včelky, kterých je tu naopak vidno mnoho? Nevím. Ale je milé, jak vás může obyčejná neobyčejná vůně vrátit o čtyřicet let zpátky v čase. Pokud bych v parfumérii viděla toaletní vodu s názvem Thassos, sáhnu po ní jako po jistotě jedinečného zážitku.

Troufám si říct, že Lefkadu poznám po hmatu. Tak dokonale ohlazené oblázky nenajdete nikde jinde než na lefkádských plážích. Ženy jsou od nepaměti sběračky. Jako pražena se tady projevuji velmi silně. Sbírám dokonalou tvarovou krásu, tvořím na skalách mandaly a jiné obrazce, pohrávám si s kamínky v dlaních, jsou totiž velmi příjemné na dotek a přináší pocit relaxace. Zdobím si svůj plážový příbytek a kamínky z něj dělají domov. A pak přijde tichý pláč, protože bych je všechny potřebovala mít doma a do letadla může kufr s maximálně dvaceti třemi kily. A navíc nad vámi zdvíhá prst vaše dcera ekoložka s výčitkou: „Kdyby si každý odvezl pět kilo kamení, jako to chceš udělat ty, pak nebudeme mít za pár let kam jezdit. Nepřemísťuj ostrovy do Čech.“ A tak poslušně vyvrhnu na pláž vše, co jsem nasbírala a měla v plánu v utajení převést přes hranice. Však za rok zase své smysly naplním čistou bílou krásou.

Stačí se podívat na barvy moře na Samosu a člověk se zastydí nad svou chatrnou fantazií. Moře nám posílá barevnou depeši, ve které se píše: „Tak co, ty mazale? Kolik dokážeš na plátně vykouzlit modrých odstínů? Já jich mám tisíce a nedá mi to žádnou práci. Jen převalím vlnku přes vlnku a další modrá se hnedle narodí.“ A my mazalové a malířští břídilové čučíme na tu krásu a marně se snažíme napodobit mistra. U moře si vždycky, víc než kde jinde, uvědomím, jak my lidé opisujeme od přírody. Snažíme se přiblížit a napodobit to, co je nedostižné. A je to dobře. Příroda je moudrá a mocná a vždycky bude stát nad člověkem, kterému ještě dlouho poteče mlíko po bradě. Učí nás pokoře. A pokud od ní budeme opisovat, máme naději, že svět bude jednou zase v pořádku.

Kdo byl na Zakynthosu, dá mi za pravdu, že tady mají nejslavnější orchestr cikád z celého Řecka. Něco jako Berlínská filharmonie mezi světovými orchestry. V Řecku jsem ranní ptáče, co dál doskáče a noční můra zároveň. To abych vymezený ostrovní čas maximálně využila. Cítím se tu energeticky nabitá energií a nepotřebuji spát jako doma deset hodin. Ráno nemohu dospat těšením se na nový den a večer nemohu usnout naplněná až po okraj sluncem a mořem.  Jen proloupnu oči, adrenalin. Nedočkavě čekám na první tón, který cikáda dirigentka udá a pak už je to nezastavitelný tok hudby utichající až v pozdní noci. Ač jsem dobrý pozorovatel, ještě jsem nepřišla na to, zda cikádofilharmonii rozezní první paprsek slunce nebo jakési vnitřní hodiny, vnitřní nastavení velitelky. Asi není důležité pátrat proč a jak. Stačí, že je to krásné. My máme cvčky, Řekové cikády. Stejně krásné jsou i mořské symfonie. Bez jediné noty, dynamické značky, přednesového či tempového označení tu pro nás moře skládá překrásnou hudbu. Každý den, každou hodinu, každou minutu jinou. Vždy originální, proměnlivou, živoucí, plnou emocí, vášní, vzruchů, klidu a něhy. Symfonii přítomného okamžiku, která se vám nikdy neomrzí.

Řecké ostrovy sytí moje smysly. Mám pocit, že tu lépe vidím, slyším, cítím. Připomíná mi to pohádku o Karkulce. „Babičko, proč máte tak velké oči? To abych tě lépe viděla. Babičko, proč máte tak velké uši? To abych tě lépe slyšela. A babičko, proč máte tak velkou pusu? To abych tě mohla lépe sníst!“ Ano. V Řecku mám vykulené oči, nastražené uši, citlivé prsty, nos jako medvěd (poznámka autora: medvěd má pětkrát větší čichové centrum než člověk) a pusu pořád dokořán. Že na konci poetického vyprávění dojdu k tomu, že jsem nenažraný vlk, jsem opravdu netušila. Ale tak už to bývá, konce někdy bývají překvapivé.