Princezna na hrášku na válečné stezce

Princezna na hrášku na válečné stezce

Když jsem se ráno celá rozespalá podívala do zrcadla, zděsila jsem se víc, než obvykle. Vypadala jsem jako Indián na válečné stezce. Tmavé čmouhy a fleky jsem měla nejen na obličeji, ale po celém těle. Chvilku mi trvalo, než jsem identifikovala materiál, který mě tak zřídil. Byla to čokoláda. Sprintem jsem to vzala do ložnice a viděla dílo zkázy. Čokoláda byla rozpatlaná úplně všude. Na polštáři, na peřině, na prostěradle, dokonce i na podložce na matraci. Pátrala jsem po zdroji a ejhle, celkem rychlý zásah. Mozartova koule, jejíž tvar neodpovídal názvu, byla rozšmelcovaná v čistě povlečené posteli. Spoje v mé hlavě secvakly. Rozesmála jsem se na celé kolo, přesněji můj hlasitý smích se rozletěl po prázdném bytě. No, jo, skřítek se po letech vrátil do našeho domova... Když byla Regí malá, bydlel u nás domácí skřítek. Skoro každý den ji schoval něco dobrého pod polštář. Oříšek, mandli, lízátko, čokoládu. Večery u nás byly adrenalinové. Regí si přála skřítka aspoň zahlédnout a tak vytrvale vartovala v pokojíčku u postele. Nebylo snadné jí tam nějakou tu dobrůtku propašovat. Byla totiž čím dál rafinovanější. Tato rituální bojovka nám vydržela docela dlouho a očekávání, rozechvění a dětská radost byla tak hezky nakažlivá. Srdce nám v tu chvíli bušilo oběma ve stejném rytmu. Skok v čase o dvacet čtyři let...Regí se stěhovala do Teplic a viděla mi smutek na očích. Chtěla mě potěšit a prostřednictvím Mozartovy koule svou přítomnost doma prodloužit. Jak se to hezky všechno v kruhu vrací. Jen role se vyměňují. Před dvaceti čtyřmi lety to byla ona, kterou jsem těšila malými pozornostmi a radostmi zahalenými tajemstvím a fantazií. Dnes jsem to já, které chce ona vyjádřit svou lásku a blízkost. Jak? Způsobem, který poznala v rodném hnízdě, který ji provázel dětstvím. Nic se neztratí, všechno se v nás ukládá jako do pokladnice, kterou můžeme kdykoli otevřít a čerpat z ní. Na některé věci možná zapomeneme, ale ony jsou v nás přesto uloženy, někdy hodně hluboko a vyplují na povrch ve chvíli, kdy je jich potřeba.

Ale zpět do reality. Nejdřív jsem umyla sebe, pak převlékla čerstvě převlečenou postel a místo plánovaného úklidu bytu jsem si sedla do křesla, rozložila kolem sebe všechny deníky mých dvou dcer, které jsem jim třináct let pečlivě psala. Listovala jsem, vzpomínala, smála se a občas mi tekly slzy...Tak to byla úspěšná válečná indiánská stezka. Stačí jedna Mozartova koule, ani nemusí být vložena do kanónu, jen pod polštář a den se člověku tak hezky přeskládá. Je dobré si občas udělat chvilku pro sebe a své dcery bez svých dcer. Fyzicky dítěti odstřihnou pupeční šňůru s prvním nádechem, ale ve skutečnosti zůstáváme se svými dětmi spojeni až do nádechu posledního. A kdo ví, možná až za hrob. Je jen na nás, jestli toto pouto bude utaženou šňůrou svěrací kazajky nebo záchranným lanem, když za něj náš potomek zatahá. Jedním z velkých darů života jsou dobré a pevné vztahy s našimi dětmi. Moje holky jsou skvělé. Každá je jiné číslo, ale ve výsledku jsou obě jedničky. Jsem šťastná máma a to není samozřejmost. Děkuji za to s vděčností.

Když jsem Regí do telefonu vyprávěla, jak hezky se mi spalo na čokoládové dobrotě, smála se a dodala...Mami, princezna na hrášku z tebe nebude...Asi nebude, když mě ze sna neprobudí ani Mozartova koule. Ale mít dvě báječné holky je víc, než královská koruna!!!