Princezna Jana, kulturní referentka

Princezna Jana, kulturní referentka

Po mém krátkém působení ve funkci kulturní referentky si vedení města uvědomilo, že napříště musí vybrat profesionála, odborníka, někoho, kdo má zkušenost s úředničinou a nezalekne se razítka a lejster. U konkurzu nenechali nic náhodě a vsadili na jistotu. Vybrali étericky vyhlížející Janu, ženu středního věku, která několik let pracovala na městském úřadě. Bonusem byl manžel, ředitel divadla, tedy předpoklad, že má nová referentka ke kultuře blízko. Jana se všem líbila, jen Kláře blikala červená kontrolka. Pozor nebezpečí. Říká se, že čas je relativní. V případě Jany, to platí stoprocentně. To, co se jiný učí půl roku, ona zvládla za týden, někdy i dříve. Dva dny po nástupu do nového zaměstnání vkráčela pevným krokem do kanceláře. „Jsem tady dostatečně dlouho, abych telefony týkající se kultury mohla brát, takže mě přepojujte“. Nejen Helče a Kláře spadla brada, ale i andulce, kterou tu holky mají pro obveselení. Přijali supermanku. Po dvou dnech ve funkci chce erudovaně řešit problémy v kultuře. Neuběhlo ani čtrnáct dní a začala dávat do latě správce Kulturního domu, pana Cibetku. Zapomněla, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Nakonec však dosáhla svého. Pan Cibetka dal výpověď. Když po třech týdnech po Kláře direktivně žádala přeposlání všech materiálů a kontaktů týkajících se kultury, bylo všem jasné, proč blikala červená kontrolka. Mají tu samozvanou šéfovou.  Tato křehká dlouhovláska s úsměvem absolventky kurzů pozitivního myšlení, bude tvrdý oříšek. Pozorovat Janu při práci byl zážitek. Při psaní na počítači si totiž zpívala. Kdyby to byly písně lidové nebo vyšší populár, možná by se ostatní úřednice přidaly. Její zpěv však připomínal mručení tibetských mnichů či jakousi alternativní aleatoriku. Naštěstí je obecní úřad ve Vysoké Lhotě otevřený novým přístupům k práci a pokud zpěv čehokoli zvyšuje produktivitu, jen ať si zpívá. Na druhou stranu to možná byl důvod, proč Jana dostala samostatnou kancelář. Vyzpívala si ji.  Vždycky, když dokončila nějakou práci na počítači, zašoupala pod židlí spokojeně nohama jako dítě, které nedočkavě čeká na odměnu. Krátce radostně zatleskala a pochválila se: „Skvělá práce.“ Tímto pozitivním přístupem k sobě samé si úspěšně udržovala sebevědomí na příčce nejvyšší. Kurzy osobního rozvoje nebyly vyhozené peníze. Od samého začátku se Jana cítila a chovala na novém pracovišti jako doma. Razila heslo „Co je tvoje, je i moje“. Po oslavě Klářiných narozenin zbyl bramborový salát s řízkem a buchty. Druhý den ráno se z kuchyňky ozvalo pištění: „To jsem měla vědět, že jsou tady buchty. To bych si ty vdolky nekupovala“. Při pohledu do lednice své ranní ántré završila: „Řízek a salát vám, holky, nechám. Přinesla jsem si oběd“. Je to hodná holka. Přenechá druhým, co jí nepatří. Buchty, které měly holky k polední kávě, skončily svou pouť na Janině talíři společně s vdolky. a buchta, ten vdolek, Jana je rychle sezdala. Že na holky nic nezbylo? Nevadí. Byla přece princezna a tohle je královské dělení.

Do vrchního patra pravidelně vysílala depeši „Všechno je super, všechno jde skvěle, kultura na obláčku“. A tato sladká ukolébavka nenechala nikoho na pochybách, že rezort, o který pečuje, je v těch nejlepších rukou. To, že Den dětí byl propadák a Slet čarodějnic debakl, ví jen spodní patro. Slovní stížnosti občanů se nepočítají, nemají spisové číslo. A závěr?  Vše je v nejlepším pořádku a jede se zvesela dál.

Kdykoli jsem přijela pozdravit „moje holky“, plula Jana mezi kancelářemi jako zářivá výletní plachetnice. Vše kolem ní bylo zalité sluncem, pusa od ucha k uchu a na rtech vždy stejná otázka vystřelená ke mně jako šíp: „Ještě pořád jsi tak spokojená v nové práci?“ Má odpověď je také stejná. „Ano. Šťastná a veselá jako Vánoce“. Nic nezahřeje u srdce víc, jako zájem druhého člověka o vaše štěstí. Ještě před zvednutím kotvy Jana dodá: „Holka, já mám fičák. Vůbec nestíhám. Ale když vidím, jak se věci daří a všechno je skvělé, tak to úsilí stojí za to. Jsem maximálně spokojená“. Přesně po roce dala Jana výpověď. Ve chvíli, kdy se se mnou dělila o svou spokojenost ve funkci kulturní referentky, měla už výpověď sepsanou. Zase jednou jsem se mýlila. Nebyla to bílá výletní plachetnice, byl to Titanic. Už je zase vypsáno výběrové řízení na post kulturní referentky. Odborníci, profesionálové, hlaste se!