Povolené struny

Povolené struny

Neděle jako malovaná kraslice. Rosničkáři říkali a já si to na oblohu okem loupnutím potvrdila, že bude slunce v plné síle. Jeden z posledních horkých dnů babího léta. Den bez mráčku byl pro mě víc než výhra na stíracím losu, a tak jsem dnes výherkyně první ceny. Od rána jsem byla vyladěná jako Stradivárky a těšila se, jak se vykrmím vitamínem D. Za sosání energie ze slunce bych mohla být nominovaná na Oskara. Tahle role je mi šitá na tělo.

Někdy vám však zatne tipec jeden špatně zvolený krok špatným směrem. A pak bum a prásk, třísk a křach, Stradivárky povolí všechny struny najednou. Já se sice chtěla rozletět krásnému dni do náruče, ale mé přání nebylo mým rozkazem. Stála jsem paralyzovaná a nemohla udělat krok. Čertíci ve mně třaskavě vyskakovali, osobní mravokárce chtěl zase jednou spasit svět, aspoň ten malý, rodinný, ale já viděla, že nemohu narovnat popadané, pošlapané, zničené. Neměla jsem vliv něco změnit. A už ani naději. Tolikrát jsem ji rozfoukávala, ale teď nebyl dech. Trochu nejistě jsem se rozhlížela, jestli křik ve mně nemůže někdo slyšet. Chodila jsem po zahradě jako lev v kleci. Od ničeho k ničemu a našlápnutá, jen bouchnout. Jak jsem stará, tak se vůbec neznám a nevím, co na mě platí.

A pak jsem si vzpomněla na vodu. Sednout na kolo a dojet k moři nejde, ale sednout na kolo a dojet k rybníku, to jde. Malá voda, taky voda. První zastávka Vavrouškův rybník. Nebe mi posílalo jednoho beránka za druhým, meditace počítáním oveček, ale já nevděčnice umanutě vařila svůj hněv v rendlíku a koření přisypávala. Rozum se už pomalu začal resuscitovat a nahazoval logické argumenty v mírně rozvité větě: „Nic nezměníš, jenom se zničíš!“ Ale emoce byly silnější, převzaly dirigentskou taktovku a nechtěly se jí vzdát a předat ji rozumnějšímu. Krásná, tichá, vlídná, laskavá příroda měla čas. Můj hněv trpělivě chytala lapačkou, sama byla neprůstřelná. Její stoický klid mi ukazoval, že ho žádné vyblázněné emoce nemohou ohrozit. On je, on trvá a nic zvenčí to nemůže změnit. Nic se ze mě do ní neotisklo. Jaká moudrost přírody, jak silný příklad.

Připomnělo mi to scénu z pohádky Sůl nad zlato, kdy Jan Werich, nerozumný král spílal v temném lese krajině. Říkal jí: „Ty hloupá krajino!“ A pak se pod ním začala propadat zem, ztrácel pevnou půdu pod nohama, nořil se do bažiny hloubš a hloubš, až byl v bahně po uši. Vlastní nerozvahou, vlastní hloupostí.

Některá moudra pohádek z dětství vám docvaknou až ve druhé polovině života. A já jsem ten král, co ho Werich tak dobře hrál. Víc do mě strčit snad ani nešlo. Jak je ten osud rafinovaný. Sakra, ale jak ono to bylo? Zmoudřel pan král? Mám šanci? Ale já bych zmoudřet potřebovala hezky pendolíno, žádné šnečí courání. A tak tu stojím s těmi povolenými strunami a prosím o pomoc, o dar smíření, přijetí osudem rozdaných karet. Jsou cinklé, nelíbí se mi, ale jiné nemám, musím s nimi hrát. I se špatnými kartami se dá vyhrát, jen hra je dramatičtější.

Skočila jsem znovu do sedla a jela borovicovým lesem dál. Pohyb je fajn, příroda šťavnatá, počasí katalogové a já cítila, že se jedna struna trochu napíná. Měla jsem sice plán cesty, ale řídítka jako proutek, který hledá vodu, to stočila k dalšímu rybníku. V Hradčanech jsem byla naposledy v červnu. Byl úplně stejný den. Horký, dychtivý, s blankytnou klenbou. Nevstoupíš dvakrát do stejného rybníka. Tehdy oděná, dnes na nahato, tehdy teplíčko, dnes drobet žiletkově. Jen pocit byl stejný. Uvolnění a radost z vody. Luxusní čtyřnásobná rozplavba. Voda živá, voda léčivá, voda má. Druhá struna se začala pomalu dotahovat a napětí se rozplývalo v tempech. Voda ho milosrdně v sobě pohřbila a ani nepotřebovala vodnické hrníčky. Lehla jsem si na lavici na břehu a nechala horké sluneční paprsky konat. Připadala jsem si jako solární panel oddaně čekající na tok energie. Jsem mamonář. Beru všechno.

Třetí kolíček housliček se pootočil. Při pohledu na klidnou hladinu rybníka bylo zase o kousek líp. Jen rudý šípkový keř mi připomínal ohýnky v mém srdci. Voda zhasila, co měla, zchladila tu, kterou měla ve své náruči. Slunce pomalu opouštělo břeh. Na rozdíl ode mě má pevně stanovenou trasu. Nechtělo se mi ještě domů. Druhý břeh byl v objetí slunečních paprsků, stačilo přejet pár metrů, sednout si na rybniční molo a vytěžit pár chvil návdavkem. Pozorovala jsem čarování měkkého světla, zelené ostružiny pod břehem a spoustu toho mikromálního dění, které člověk postřehne, když se dlouze zastaví. Rozložitá moudrá hlava borovice nade mnou to byl majestát, který vzbuzoval úctu a respekt. V pase byla hodně široká, s mnoha letokruhy uvnitř svého těla. Všechno kolem mě bylo harmonické, vyladěné, dokonce i ruka člověka, která do přírody zasáhla, v sobě měla cit, zdravý rozum a moudrost. A tu najednou frrrrr a čtyři holoubci přistáli na mole jen pár centimetrů ode mě jako letka. Neměli ostych si přisednout, nevzbuzovala jsem v nich strach. Byla jsem nehybná a pozorovala jejich ťapkání po mole, čechrání peříček. A pak další frrrrr obsadit další molové stanoviště. Čtyři holoubci, čtyři struny. Malá znamení, kterých jsem si měla všimnout. Mé srdeční housle byly připravené na další čistou hru.

Dnešek mi měl připomenout, že hrajeme hlavně pro sebe a nezáleží na potlesku druhých. Že máme pečovat hlavně o svoje vnitřní naladění. Příroda je neskutečná. Poskytuje nám bez receptu a zcela zdarma léčivou pomoc, rehabilitaci a jedno velké psychoucho. Kdybych dnes nevyjela za čistou vodou, ráchala bych se v bahně svých vlastních myšlenek. Nic bych nevyřešila, nic nezměnila, jen bych si večer musela zobnout prášek na bolest hlavy. Bohu a osvícené myšlence díky za vyhoupnutí do sedla mého dvoukolého oře. Až zas budu mít horkou hlavu, pocit bezmoci a hněvu plný žlučník, musím si vzpomenout na tuhle babí neděli. Je lepší nechat věci, aby se děly bez našeho přičinění a tlaku, protože osud a některé berany nepřetlačíme. Život mi zase jednou ukázal, že nahoře, dole, nahoře může přijít ve velmi rychlém sledu. V tomto případě během jednoho dne. Obloha bez mráčku může za hodinu přinést takovou petelici, že vás ani pláštěnka od Tilacu neochrání. Ještě ten den vás však může slunce osušit. Jen za tím sluncem musíte jít. Nesedět doma za staženými roletami. A to je vlastně váš jediný úkol. Dělat kroky ke slunci. Nikoli do temnoty, kam nás to občas tlačí. Vše ostatní je dobré nechat plynout. Jsme moc malí páni na to, abychom otočili světem. My můžeme zachránit a změnit jen sebe. A i to je dost velká rachota. Příroda mi to dnes nemohla ukázat lépe a názorněji. Setkala jsem se s ní tváří v tvář. Já rozladěná, hněvivá, v beznaději a ona nepřilila, ale jen se mnou byla. Byla tu pro mě. Bez podmínek, s věčností času, který má k dispozici. Zůstala vyzenovaná a čekala, až mi to doteče. Něco doteklo dnes, něco zase příště. Při vší snaze ze mě rychlovlak nebude. Spíš ten šnek.

Jak mně se nechtělo domů. Slunce jsem vyprovodila do peří a usmívala se, jak jsem z hodinové vyjížďky udělala šestihodinovou. Někdy je dobré zapomenout na čas, nic neplánovat nebo měnit plány podle momentální chuti a obrátit kroky tam, kam ukazuje proutek ve vašem srdci.