Po mamince

„Tati, dělej, já na tebe čekat nebudu“, ozvalo se drsně za mými zády. Otočila jsem se, abych viděla, komu patří tento direktivní hlas a komu udělený povel. Výškový rozdíl nepřehlédnutelně markantní. Příkaz udělila čtyřletá blondýnka svému dvoumetrovému tatínkovi. Ten se na mě omluvně podíval… „Celá maminka“… a přidal úsměv, aby situaci odlehčil. Ale cosi mi říkalo, že sarkasmus je pravdou. I na promáčeném kabátě musíte najít suchou nit. A tak tatínkovi pomáhám vybruslit. „Aspoň se v životě neztratí“. Povytáhl obočí, povzdychl si a souhlasně kývl „Rozhodně ne“! Postupujeme společně ve frontě a v tom telefon. Tatínek kvapně šátrá po kapsách. „Promiň, zavolám později, zrovna nastupujeme na lanovku“. Ale na druhém konci byl zřejmě nedočkavec. Jen tatínek usadil blondýnku na sedačku, znovu drnčení telefonu. A pak dlouhá volně plynoucí souvětí na straně jedné a kratičké, lakonické věty na straně druhé. „Ano…dobře…rozumím“. Následoval hluboký nádech a výdech. „Volala maminka, Anetko, jsou s tetou v hospodě. Ale my budeme lyžovat, viď?“ Anetka s úsměvem anděla přikývla „Ano, budeme“. Ano. Bude to celá maminka. Ví, jak na tatínka. Ví, kdy použít cukr a kdy bič.