Plavkové know how aneb Neviditelné plavky

Plavkové know how aneb Neviditelné plavky

Můj tatínek byl zlepšovatel a vynálezce. Kdyby si dal frťánka odvahy do jedné nohy a panáčka odhodlání do druhé, mohla se o něm vnoučata učit v hodinách elektroniky. Ale že byl můj tatínek povahy plaché, neprůrazné, nikdy se svými vynálezy na patentní úřad nešel. Stejné geny kolují i mou tělesnou schránkou. Ani já nezbohatnu, ani o mě se nebude psát. Ale jsem děvče sdílné a ráda se s vámi podělím o zlepšovák, který by mohl zkvalitnit vaši mořskou dovolenou.

U moře jsem vždy bojovala s plavkami. Stačil den na slunci a měla jsem jejich obrys jako by módní návrhář použil červenou fixu vykreslený v podobě sluneční alergie na svém těle. Takové bolestivé obrysové plavky, které nic intimního neskrývaly. Moře si neodepřu, miluju vodu, miluju plavčo, však já něco vykoumám ku své spokojenosti. Prvním krokem bylo koupání nahoře bez. Hezky kultivovaně, decentně, abych nikoho nepohoršila a nevyděsila. Bylo to celkem jednoduché. Na prsou jsem zkřížila ruce jako bych chtěla samu sebe obejmout a takto maskovaná jsem sebejistě kráčela do vody. No, vida. A vedlejší produkt je hnedle sebeláska. Ňadra mi Pán Bůh nenadělil nikterak bujná, problém vršku byl tedy vyřešen.

          Místo spodního dílu jsem si pořídila tanga. Vyplatí se nešetřit a zakoupit dražší model, který je pružný a kvalitní. Neměla bych dělat reklamu, ale jelikož je neplacená, tak si dovolím doporučit značku Bellinda. Tanga od této firmy jsou trvalky. Sjezdily se mnou dvanáct ostrovů a ač jsou věkem stařenky, mají naději, že jich ještě pár uvidí. Taková plavková improvizace vám zakryje to nejnutnější, přičemž materiálově je úsporná. V moři se pak snažím najít klidnější vody, tedy prostor koupajícími a plavajícími méně frekventovaný. Tam grifem, za ta léta přivedeným k dokonalosti, rychle, hbitě šup s tangy dolů, omotám si je kolem kotníku natřikrát a takto osvobozena, v rouše Evině si užívám vodu. Nikde mě nic neškrtí, netlačí, neotravuje, alergie mě nenavštěvuje a já jsem šťastná plavkyně. Pravda, chce to krapet ostražitosti a tykadla na šnorchlaře. Jakmile se na dohled nějaký objeví, mrsknu zadkem a přiměju své tělo se rychle přemístit. Takový vodní sprint přináší ovoce v podobě dobré fyzičky a nějaký ten špíček se také rozplyne.

          Za ta léta praktikování se mi nastřádaly různé, povětšinou humorné či trapasové okamžiky. Například, když jsem šla do vody, podjely mi nohy na svažitém břehu a já instinktivně rozpřáhla ruce, abych pád a jeho následky zmírnila. Ležela jsem tam jak dlouhá, tak široká, doufajíc, že kolem mě nejsou bystrozrací. Zvláštní bylo, že jsem ani nepípla (v takových podobných situacích se většinou hlučně projevuji). Podvědomí zřejmě vyhodnotilo, že by bylo dobré výraznějším zvukem na sebe neupozorňovat, aby se nezvýšil počet očí, které bych jako vřešťan zaujala. Ono i tak pár jedinců poznalo, proč se ta podivínka, co si vybírá okraj pláže, při vstupu do vody láskyplně objímá.

Jednou jsem podlehla panice (to je u mě celkem rychlý proces), protože jsem tanga nemohla najít. Z batohu jsem vyházela celý jeho obsah, pobíhala kolem skal, nadzvedávala kameny, ale tanga nikde. „Regí, co se děje?“ Zeptal se mě můj, za všech okolností, klidný muž. „Nic. Čti si. Jen něco hledám.“ Nechtěla jsem slyšet jeho křídlatou větu. „Každá věc má mít své místo. Kdybys dávala plavky na jim určené místo, teď by tam byly.“ To by v probíhající panice byl začátek konfliktu. Petí však nabízí pomoc jen jednou, zvědavost, co že to hledám ho nepřemohla, a zrak obrátil zpět do knihy. Marnost hledání mě přiměla se sebezapřením o pomoc nakonec poprosit. „Nemohu najít tanga. Nevíš, kde by mohla být?“ Petí u moře ve 36 stupních dělá jen minimalistické pohyby. Sundal brýle nablízko, zadíval se do dálky, loupnul okem po mém kotníku a řekl: „Máš je na noze, Regí.“ Ó, jak rychle jsem vytěsnila myšlenku, jak se Regí dostala z moře na břeh? Nejspíš jako kyprá bohyně. Hlavně klid. Přece mě tu nikdo nezná.

Dalším, pro mě drobet děsivějším zážitkem bylo plavčo s kamarádkou. Šlapaly jsme v družném hovoru vodu daleko od břehu a tu najednou zdola přiletěl gejzír bublin. Lekly jsme se, že se naše zadky staly kořistí dravé ryby. Nebyly jsme žádná jednohubka, na našich špíčcích by si pochutnala i vícečetná rodinka žraloků. Pod vodou se nezaleskly zuby predátorů, ale černé neopreny potápěčů s bombami. Bomba to tedy byla. Pro mě rozhodně. Naštěstí jsem byla ušetřena omluvy, že nás chlapci vyděsili. Asi taky nestáli o to seznámit se s paní, které patří bílé pozadí.

Do čtyřlístku příhod přidám jeden lupen. Ještě před vytuněním modelu plavek neplavek jsem nechávala tanga ve štěrbinách skal. Zaplavala jsem si, jak jsem přišla na svět a pak jen sáhla do skalní misky, oděla se a vyšla z vody jako Horákyně. Fungovalo to do chvíle, kdy přišla velká vlna a vzala s sebou i to, co jí nepatřilo. Moře mě pěkně vyšplouchlo. Posunkovou řečí jsem na dálku prosila Regí o záchranu. Připlavalo mé milé dítě. I s náhradními plavkami.

Tyhle všechny patálie a průšvihy jsou maličkosti a nemohou převážit misku vah s volností a svobodou radostného pohybu ve vodě. Není nad to být ničím svázaná, ani šňůrkou od plavek. Dál budu divožena, jezina, bosorka, pro některé podivínka a pro jiné provokatérka. Já vím své. Jsou chvíle, jsou situace, kdy se snadno nechám vyvrátit z kořenů, kdy si nechám přistřihnout brčka, kdy se raději připojím k hejnu, abych s ním splynula, ale v kauze neviditelné plavky jsem pevná a sama svá. Pokud chcete splynout s mořem, cele se mu oddat, musíte být volní stejně jako moře. A to ve vězení plavek nejde. Moře s mými plavkami neplavkami souhlasí, souzní, rezonuje, moře mé rozhodnutí schvaluje, oceňuje a podporuje a dává mi o tom jasná znamení. Za dvě desítky let mi tanga z kotníku nesjela, šňůrky se nepřetrhly a vždycky jsem se dostala bezpečně a elegantně (to druhé řečené je subjektivní pocit) na břeh.

Některé kamarádky už můj zlepšovák uvádějí do praxe a šíří dál. Tak to má být. Dobré věci nepotřebují patentní úřad, aby lidem pomáhaly. Dobré věci se mají dát lidem jen tak z dobré vůle.