Paní Trnečková, Trněnka, Trnka

Paní Trnečková každé ráno otevře okna spodního patra úřadu, aby vpustila svěží vzduch do zatuhlých prostor. Je to veskrze radostný akt. Trochu mi připomíná učitelku z filmu Slunce, seno, jahody, s tím rozdílem, že Trněnka nezpívá, jen se usmívá. Rituály jsou v životě důležité, řekla bych dokonce zásadní. Udržují člověka v jakémsi latentním klidu, když kolem něj lítají kule, vybuchují granáty a třese se půda pod nohama. O takový rituál se můžete opřít jako o dobrého přítele. Je pevným bodem vesmíru, který zachrání. Vím, že kdykoli v budoucnu pojedu kolem úřadu ve Vysoké Lhotě, očima přejedu okna přízemí, která mi připomenou paní Trnečkovou, její laskavost, její nadhled, moudrost ženy, která ví.  Tak jako je dveřník, ona je oknářka. Nepouští čerstvý vzduch jen do kancelářských prostor, pouští ho do života.

Trněnka je typická svým smíchem. Drnčivě svou tělesnou schránku rozeznívá mnohokrát během dne. Smíchem koření situace veselé i truchlivé. Smíchem doprovází většinu svých glos, poznámek, komentářů. Jelikož smát se je zdravé a doporučované pěti lékaři z pěti, paní Trnečková je zdravá jako řípa a tuto pravdu může podepsat. Má červené tváře, pevný krok a tím pevným krokem odchází do důchodu v plné síle. Ta se má. Vím, že závist je špatná vlastnost, ale když já jí tak závidím, že se s tím nedokážu ani tajit. Myslím, že nitky Osudu jsou vskutku nevyzpytatelné, jsou navázány s neuvěřitelnou přesností a šibalským humorem. Jak jinak si vysvětlit, že s Helčou jsem na úřad přicházela a o měsíc později s Trněnkou odcházela. Tohle člověk nenaplánuje, tohle musí přijít odjinud.

Trnka má pro mě pochopení. Stejně jako ostatní holky z podzámčí mi dolévá tu optimismus, tu naději, tu sebevědomí, podle toho, čeho je právě třeba. Trpělivě kopíruje mnou třikrát přepracované smlouvy a vtipkuje o plýtvání papírem. S mateřskou péčí zahlazuje moje karamboly a kupodivu má na všechno nějakou kličku, fígl nebo objížďku. Byla první, kdo mi dal znamení, kouřovou zprávu, že za úsměvem paní tajemnice se neskrývá laskavost a empatie, jak jsem se naivně domnívala, ale zákeřnost a potutelná radost z toho, že někoho může podusit na cibulce, zpražit jako jíšku a pak zalít studenou vodou. Paní Trnečková mi také dala jednu radu do života. Všechny chyby se dají opravit. Dokonce i ty, které na to nevypadají.