Pane Černý, vy jste živý!

Pane Černý, vy jste živý!!!

Jako reportérka regionální televize jsem se setkala s mnoha zajímavými lidmi a nahlédla do jejich osudů hodně zblízka. Byly chvíle, kdy ve mně jejich příběhy zarezonovaly velmi silně a občas rozezněly strunu, jež byla ukryta ve velké hloubce a já o ní neměla ani tušení. Byla to výborná škola s předměty důležitými pro život.

Jako reportérka bych měla mít profesionální odstup a zvládnout každou situaci s nadhledem. Přiznám se, že vždycky tomu tak nebylo. Naštěstí jsem reportér amatér, a tak si mohu dovolit kromě hlavy zapojit i srdce. Je tu však nebezpečí, že když nepřitáhnu svým emocím otěže nakrátko, dojmou se obě strany a slzy se pak stanou neplánovaně třetím účastníkem rozhovoru. Na světě je vše dobře zařízeno, protože za kamerou je KKPP-kamarádka kameramanka, praktička, pragmatička, která to jistí a jakmile se spustí stavidla, překryje slzavou hladinu ilustračními záběry. Reportáž je tak zachráněna.

Nejvíc se vždycky těším na vyprávění lidí, kteří mají hlubokou vrásku na čele a nastřádáno bohatých zkušeností. V lese také intuitivně hledáme největší strom, pod jehož korunou najdeme stín a ochranu, strom, z něhož vyzařuje moudrost a letokruhová zkušenost staletí.

Diamantová svatba to už je nějaká nabytá zkušenost a moudrost. Sdílet společně šedesát let života je pro mne ten největší důkaz lásky. Dáme-li lásku pod mikroskop, vidíme, že se skládá ze zodpovědnosti, trpělivosti, tolerance, empatie, úcty, laskavosti, a ještě mnoha a mnoha dalších atributů. Diamantovou svatbu manželů Černých jsme natáčeli v jejich domově. Seděli vedle sebe jako hrdličky. Paní mírná, klidná, málomluvná. Pán neposeda s rošťáckými jiskřičkami v očích, které vyskakovaly jako malí čertíci. Znám tolik třicátníků staříků. Tohle byl devadesátiletý mladík.

Klapka, kamera, jedem... Na mé otázky odpovídal až na výjimky pan Černý a jeho žena s úsměvem souhlasně přikyvovala. Vzpomínal na krásné okamžiky jejich společného soužití. Jeho energii jsem si vyloženě užívala a potajmu strkala do kapes do zásoby pro dny příští, až bude nouze. Tak optimistické ohlédnutí za životem je snad jen v románech z Červené knihovny. Přistihla jsem se, že jim závidím. Hned jsem se plácla přes ruku a zdvihla ukazováček. Přej a bude ti přáno! Každý máme šanci žít jako oni. Jde to. Jsou živým důkazem. Jen musíme život chytit za správný konec a dát mu dobrý směr. Směr lásky se všemi přidanými hodnotami, které jsem viděla pod mikroskopem.

Z reportáže jsem odcházela plná chuti do života, naplněná radostí. Později jsem se dozvěděla, že oba manželé celý život tvrdě pracovali, paní pak těžce onemocněla a pán se o ni láskyplně staral a stará dodnes. Měli dar uchovat si v paměti a srdci to hezké, čím je život obdaroval.

Uběhl nějaký ten rok a kameramanka Maruška mi do telefonu sděluje smutnou zprávu. Pan Černý umřel. Zasáhlo mě to. Ač jsem ho znala jen 45 minut, vyhrkly mi slzy a hlavou mi proletěl kratičký film našeho letmého setkání. Poslala jsem mu do nebe vzpomínku a poděkování za recept na život s úsměvem.

Asi dva měsíce nato jsem šla městem a najednou proti mně pan Černý. Zaostřila jsem, abych nabyla jistoty, že je to on. Rozběhla se k němu a spontánně ho objala se slovy: „Pane Černý, vy jste živý!!!" Toto nečekané objetí od čtyřicetiletého žabce si užíval a tiskl mě k sobě pevně mužnou silou. Pak mu došla slova. Nejprve ta, která jsem řekla a pak ta, která chtěl říci on mně. Oba v rozpacích jsme chvíli stáli mlčky proti sobě. První se vzpamatoval pan Černý. „Proč bych neměl být živý? " Ostřílená reportérka, která měla vždycky slov na rozdávání, byla v úzkých. Cítila jsem, jak planou tváře. Opatrně jsem panu Černému popsala, jak jsme ho s Maruškou poslaly na věčnost. Jak jsem mu pak doma zapálila svíčku a vzpomínala na naše první a zároveň i poslední diamantové setkání. Pan Černý se rozesmál na celé kolo. S úlevou jsem k němu na smíchový kolotoč naskočila. Zprávu o své smrti přijal s nadhledem gentlemana. Nemohlo to být jinak. Celý život byl noblesním mužem. I v montérkách byl lord, jak říkají jeho přátelé. „Moje milá paní reportérko, tolik moc vám děkuju. Díky vám budu po tomhle krásným světě štrádovat ještě hodně dlouho s tou mojí hůlkou podporovatelkou. To se přece říká, o kom se roznese mylná zpráva, že odešel na druhý břeh, ten tu bude do sta let. Tak mám pět let k dobru. Dnes je můj šťastný den! A vyřiďte manželovi, že má krásnou ženu s pevným objetím." Jako prvorepublikový herec nonšalantně nadzdvihl klobouk, s grácií se uklonil a pevným krokem mladíka šel dál ulicí opírajíc se o hůlku.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Uf. Ne, tohle nebyl trapas. Tohle byla neuvěřitelně krásná přítomná chvíle. Když člověk jedná intuitivně, bez cenzury a poslouchá své srdce, nemůže to dopadnout jinak než dobře. Pravda, zpočátku to tak nemusí vypadat.

Letos by bylo panu Černému sto let. Jsem přesvědčená, že si štrádování po tomto krásném světě stále užívá. Chci tomu věřit, protože takoví lidé by tu měli být dvakrát sto let, aby měli dost času rozsévat semínka pohody, smíchu, optimismu, radování se a člověčiny. Shrnuto do jednoho slova – rozsévat moudrost. Věřím, že jednou pana Černého zase potkám na ulici. On mi pošle úsměv, já mu ho oplatím a pak se budeme dlouho vozit na kolotoči smíchu při vzpomínce na funus, který jsme mu s kamarádkou vystrojily.