Od hlavy k malíčku tramp

Od hlavy k malíčku tramp

Když jde o psaní, jsem vášnivka. A znáte to, ve vášni se kolečka v mozku moc neroztáčejí. Racionalita se krčí někde v koutku, protože tuší, že euforie by ji smetla, kdyby jen pípla. Vášeň je jazyk srdce. A srdce slíbilo Cipajsovi, že napíše úvodník do lednového čísla časopisu Štěkson. Slovo Honzy si podalo ruku se slovem mým uprostřed Hradčanského rybníka a kapří šplouchnutí nám naši úmluvu posvětilo cákoněm. Nebyla to náhoda, že ú-vodník byl umluven u vody. Naše těla byla částečně pod vodou, takže vlastně doma u vodníka. Proto ú-vodník. V parném létě byl můj slib malou tečkou v nedohlednu, s podzimem se však z tečky stal puntík pěkně při těle a já si uvědomila, jak lehkomyslná a nezodpovědná je vášeň. Esej měla být o trampování a já nikdy nespala pod převisem a nezpívala Vlajku. Co teď?

Když jsem v úzkých, vedu dialog se svým vnitřním hlasem. Pravda. On je to drobet drsňák, servítku nemaje, ale jeho upřímnost a přímočarost mě zatím vždycky vyvedla ze slepé uličky. „To sis to pěkně zavařila. Ono v létě se zavařuje kde co. Okurky, třešně, ale ty si vybereš ausgerechnet úvodník do trampského časopisu. To bude ostrej lák. Upřímně mi pověz, jak chceš psát o parketu, na kterém jsi nikdy netančila?“ „Upřímně, ani neupřímně nevím. Honza je kamarád, rád čte moje povídky, reakce na nabídku byla čistě spontánní a co je řízeno intuicí, to by mělo přece dobře dopadnout. Sytím se vírou, že to tak bude i v tomhle případě.“ Vnitřní hlas dal čas významné pauze. „Dobrá tedy. Dám ti jednu radu. Piš jako vždycky. Ze svých vlastních zkušeností, prožitků, emocí. Budu ti držet palce a budu věřit, že ty z toho svého něco vycucáš.“ Dobrých rad je dobré si vážit, přemýšlet o nich a vzít je v nouzi na pomoc.

A tak jsem před sebou rozprostřela veliký šátek, takový ten, co nosí trampové a na něj vyskládala všechno, co mě s trampy spojuje. A ejhle, co toho bylo! Láska k přírodě, muzika, hvězdná noční obloha, pocit volnosti a svobody. Vrátila jsem se v čase, kdy jsem jako týnejdřice potkávala v lese party mladých lidí s usárnami a záviděla i přáviděla jim jejich svět. Svobodu, toulání se bez velkých plánů a koukání na hodinky. Přišlo mi, že trampové nikam nespěchají. Sice mají cíl, ale ten není cílem. To, co je důležitější je cesta. Pozorování živé a neživé přírody, mžourání do sluníčka, cachtání v potůčku a v hospůdce jedno točené, aby to šlapalo a někdy dvě, aby to nekulhalo. Vždycky se mi zdálo, a ono se mi to nezdálo, ono to tak bylo doopravdy, že holky a kluci v maskáčích měli úsměvy rovnající se tvrdé měně. Pevně ukotvené na tváři. Pohodáři, kteří se umí koukat kolem sebe, vnímat nejen přírodu, ale i své kamarády a energie proudící kolem nich a mezi nimi. Myslím, že za jejich čistou duši mohou hvězdy. Když se díváte na nebe s rozsypanými hvězdami hezky zachumlaní do spacáku a jediný zdroj světelného smogu je čistý oheň, pak můžete být sebe zarputilejší tvrďák, ale ta chvíle vás dostane. Tady začíná člověk svůj rozhovor s duší. V lůně přírody dokáže být napojen na sebe, na to nejryzejší, co v sobě má. Je to určitý druh duševní očisty.

Všimněte si, že trampové nevykazují známky stresu, podráždění, nervozity. Oni si tak bezstarostně šlapou světem, oni si tak hezky plynou. Je to proto, že vlastně po celý boží den jsou s lidmi stejně vyladěnými a tráví čas v lese, mezi skalami, u vody, všude tam, kde jsou pro člověka připraveny nevyčerpatelné rezervoáry s energií. Když o tom tak přemýšlím, tak tramp je vlastně evropský Indián. Ten také žije v souladu s přírodou a je si vědom, že on je ten, kdo je v přírodě hostem. Na návštěvě nenechává binčus a ohleduplnost a empatie je jeho základní vlastností. Je družný, kamarádský a má poetickou duši. Na to vám přitisknu pečetidlo. Howgh.

Ač jsem necumlala trampskej dudlík, mám pocit, že jsem nějakou latentní trampskou lahvičkou odkojená. Když jsem jezdila s kamarády tu do Francie, tu do Norska, tu na Korsiku, taky jsme spali pod širákem, svůj širák neodhazovali v dál, ale měli ho pověšený na větvi nad hlavou, koupali se v řekách, jedli z ešusů, koukali do ohně a plánovali, kam rozeběhneme nohy druhý den. A jak chrabré srdce jsem projevila, když chlapi chrápali a já samotářka táhla spacák do kukuřičného pole co nejdál od zdroje hlomozu nebo si ustlala na vysokánských travinách na břehu Atlantiku a nechala se vyprovodit do spánku šuměním oceánu. Osud tomu chtěl, že mi k trampům nikdy cestičku nevyšlapal, ale vypadá to, že já se prošmejknu všude.

Milý Honzo, nebýt tvé úvodníkové výzvy, nikdy bych se nedozvěděla, že jsem tramp. Utajenej, skrytej, navenek neprojevenej, ale od hlavy až k malíčku, a hlavně srdcem i duší tramp. Děkuju za pošťouchnutí k zamyšlení. Přeji všem holkám a klukům, kteří se rádi toulaj krajinou, aby kromě pramenů v horách, našli i ten svůj vnitřní. V objetí přírody se totiž objevuje nejlépe. Vaše Regí Mea Rei