Narozeninový den naslepo

Narozeninový den naslepo

Jak připravit pro osmdesáti pětiletého dědu narozeninový den, tak, aby v jeho životě zazářil jako hvězdička prvnička na temné obloze, aby zahřál jako posezení u ohýnku? Aby byl jedinečný a nezapomenutelný? Upéct koláče a koupit láhev vína, to dokáže každá Karkulka, ale nachystat den plný zážitků tak, aby byl oslavenec nadšený, to už je velký kumšt. Zvlášť když dědovy možnosti rozletu omezují naše možnosti plánovacího rozmachu. Děda je totiž silně nedoslýchavý, tím odpadá koncert, divadlo, kino. Těžká práce mašinfíry, který půl života plnil nenasytnou tlamu paní lokomotivy s přívlastkem parní, mu ohnula záda do luku a chůze mu dělá velkou potíž. Přesto jsme chtěli všechny překážky přeskočit a podlézt, obejít a nadejít a dědovi udělat krásný den. Den, který by ho neunavil a byl příjemným vytržením z všednosti.

          Dědovi jsme z narozeninového dne udělali bojovku. Jel naslepo, netušil, co se chystá. Ve Velkém Grunově jsme natrefili na nadšence, co si na vlastním pozemku postavil koleje s retromašinkou. Cíl dostižný na pár kroků od auta. Děda byl nadšený ajznboňák. Vezmeme ho do časů, které měl rád. Staří lidé se rádi vrací do minulosti. Jak královnu kolejnic uviděl, zajiskřilo mu v očích. Zapomněl na namáhavou chůzi i bolesti zad a obcházel stařenku, svou dávnou známou ze všech stran. Hnedle mašinu pojmenoval, dokonale popsal její části, včetně zásobníku na písek, o kterém jsem neměla ani tuchy, že tam je, věděl i to, kdy byla na vrcholu slávy. Na rozloučenou ji poplácal po kapotě nebo jak se tomu plechovému tělu říká?

          Další zastávka byla u daňčí obory. Zvířátka má děda stejně rád jako mašinky, věděli jsme, že to jsou jisté plusové body pro naše narozeninové snažení. Velký pytel mrkve zajistil velký úspěch u paroháčů. Jen jsem občas musela drcnout do Petího, který se nechal unést mláďátky a z pytle díky jeho nadšení kvapem ubývalo. Zapomněl, že dnes je narozeninovým krmičem děda, nikoli on. Z dědových očí vyletěly podruhé ohníčky radosti, nedaly se přehlédnout.

Poslední zastavení bylo u nás doma. Mamka rozjela bramborákové blues, oblíbený to dědův pokrm. Nechyběl dort, chlebíčky, vše, co má na narozeninové oslavě být. Děda nás skvěle bavil, hýřil vtipem a působil neobyčejně mladistvě a uvolněně. Oči jsou zrcadlem prožívaných pocitů a my v těch jeho viděli radost a spokojenost. Byla to krásná narozeninová cesta od startu až k cíli. Snovali jsme pavučinku jako pavoučkové. Dědu jsme do ní lapili a pak ho v ní svátečně pohoupali. Uvědomila jsem si, jak jednoduché je vlít do starého srdce sladký nektar pohody, zažehnout jiskru, která tam někde hluboko dřímá a my jsme přitom na poháry s malými milými překvapeními takoví skrblíci.

          Téma stáří je téma, které se mi už delší čas prohání v myšlenkách. Snad je to vědomím, že čas sprintér už brzy zařídí, abych byla hlavní hrdina nikoli pozorovatel této nejvyšší zralosti. Snad že moudrost i vrtochy stáří mám kolem sebe. Když je člověk mladý, jeho svět je tak velký, že hranic nedohlédneš. Mládí patří svět. Jak roky na šňůrce života přibývají, svět se nějak podivuhodně zmenšuje, až se k nám přitiskne natolik, že se z něj barevnost vytratí a dny zešednou. Čím je člověk starší, tím potřebuje zevnitř, ale i zvenčí, impulsů, aby se nezakonzervoval ve všednosti šedosti. Je to proces, kterého si kolikrát všimnete, až když v něm jste po uši. Zvlášť když bolestí a neduhů těla i duše přibývá a ubývá energie na barvy života.

Proto velmi chválím osvícené projekty jako je Univerzita třetího věku, která motivuje a přináší jiskření do života seniorů. V ZUŠ jsem vedla v rámci této univerzity pěvecký sbor Skleněnky. Dámy věku úctyhodného, ke kterým jsem vzhlížela s úctou. Tyhle bábočky byly neuvěřitelné. Na naše hodiny pění měly vždy dokonale načesané vlasy, šik oblečení a srdce nazdobené jako vánoční perníčky. Žádné důchodkyně. Kočky to byly. Uvědomila jsem si, že jsem ze skříně vždy v úterý vybírala ty nejpěknější kousky, abych se jim aspoň trochu přiblížila. Na zkoušce jsem pěla nejen písně, ale i chválu na jejich mladistvý vzhled a živou energii. Zpívaly se zaujetím, velkou chutí a nadšením. A ještě jednu velkou zkušenost jsem s nimi udělala. Nikdy předtím jsem nevedla sbor, který by sbormistryni projevoval takovou vděčnost za společné tvořivé chvíle. A vězte, že to zahřeje. Byly to kouzelné babičky, které si do svého života uměly vnášet barvičky. Jsem za setkání s nimi nesmírně vděčná.

          Ano. Univerzita třetího věku poskytne pošťouchnutí hrstce seniorů, ale impulsy a podněty by měly přicházet hlavně z rodiny, od lidí nejbližších. Bez našich předků bychom po tomto světě neťapkali. Projevy vděčnosti za život, za lásku, za hnízdo mohou být různé a způsoby, jak prosvětlit, prozářit, probarvit život nejstarší generaci jakbysmet. Od pravidelné kávičky v podvečer, na kterou se stařenka těší od časného rána po náročnější variantu, kterou například chystají každoročně pro své rodiče Zahradníčkovi. Ti každý rok unesou své rodiče na prodloužený víkend bez udání souřadnic a bližších informací. Vše probíhá v přísném utajení. Ti nejstarší a nejmladší z kmene netuší, co a kde je čeká. Únos se těší velké oblibě u všech tří pokolení. Krajní generace si užívají adrenalin, jaké že překvapení se pro ně chystá tentokrát a prostřední generace si užívá plánování, vymýšlení a pak i realizaci a občas oči navrch hlavy u těch, kteří jsou dobrovolnými obětmi únosu. Docela ráda bych se do Zahradníčkovic rodiny vpašovala. Na únosové dny rozhodně. Jednou se ocitli na Baltu a těšili se z dlouhých procházek po pobřeží, podruhé ochutnali vrcholky rakouských Alp. Potřetí se kochali krásou pražských pamětihodností. Počtvrté se rozezněla přírodní struna a všichni skončili pod stanem v Posázaví. Jednou to byly Jizerky a jindy píchli prstem do mapy a vydali se do moravských sklípků.

          Zahradníčkovi mají příznačné jméno. Oni totiž pečují o svou rodinnou zahrádku. Laskavě a s invencí. Jsou si vědomi toho, že žádný dárek, co se vypije, sní nebo postaví na poličku neudělá tolik radosti jako cestovatelské zážitky lidiček z jednoho hnízda. Je v tom koňská dávka adrenalinu, společné prožívání jedinečných okamžiků, které se proměňují v rodinný tmel a jsou příkladem pro mláďata z tohoto hnízda právě vyletělá. Nic z vydané energie se neztratí. Naopak. Vše se zúročí. Střední generace plánovačů si může být jista, že až se generačně pošoupnou od jara k podzimu života, dočkají se od Filípka a Jůlinky podobných a možná ještě vykutálenějších fiškuntálií. Svým dětem totiž předali nejen genovou výbavu, ale svým příkladem vložili do jejich emoční paměti tvořivost, fantazii, a hlavně úctu a lásku ke svému rodu. Buďme vnímaví ke svému okolí a inspirujme se tam, kde cítíme rezonanci. Láskyplně pečujme o všechny vrstvy naší rodiny, mějme v úctě moudrost a zkušenost stáří, nadlehčujme, kypřeme a syťme život nejstarší generaci. Ono je to vždycky vzájemné obohacování a obdarovávání. Žádné pracovní úspěchy, kariérní růst, materiální bohatství nemůže převážit dobré rodinné vztahy, sounáležitost, společné setkávání a společné zážitky.

Tak to vidíte, jeden obyčejně neobyčejný narozeninový den pro dědu a hnedle z něj udělám sondu do stáří a rodinných vztahů. Takové jsme my ženy. Začneme o koze, skončíme o voze. Začneme šít sukni a na konci nám z toho vyjde kabát. Z ostudy rozhodně není. Ale z pozorování cvrkotu kolem sebe, z myšlenek, které mi rejdí hlavou a z pocitů, které mi leží na srdci.