Namydlená

Řekla bych, že ženy trpí fobiemi častěji než muži. Nejspíš je to tím, že si, na rozdíl od mužů bojovníků, mohou slabost dovolit. Vzpomínám na kamarádku Markétu, která měla velkou touhu rozhlédnout se po Paříži z Eiffelovky a přitom trpěla akrofobií, tedy strachu z výšek. Na tu cestu vzhůru se nedá zapomenout. Markéta rozpřáhla ruce do upažení, křečovitě se držela na každé straně zábradlí a jako hlemýžď, kterému spadlo na ulitu pětikilové závaží, se šinula nahoru. Běžnému návštěvníkovi tak zašpuntovala průchod nahoru i dolů. A tak ji několik pater lidé různě přeskakovali, přelézali, podlézali, protože se nechtěla zábradlí pustit a oni by vražedné tempo stařenky s berlemi nedali. Pro mě však byla hrdinka dne, která překonala sama sebe. Jak vypadala Paříž z Eiffelovky si už nepamatuju, zato každý krok mé kamarádky je vtisknut do mé paměti.

Nejčastějšími fobiemi je arachnofobie a ofidiofobie. Těmi trpí mnoho mých kamarádek. Co bych za takovou normální fobii dala. Proč já musím mít zase něco extra. Fobii z myček na auta. Když jsem guglila její odborný název, překvapilo mě, kolik fobií existuje. Věřili byste, že jich je přes tři sta? A světe div se, ta moje mezi nimi nebyla. Safra, mám bezejmennou fobii.

Asi málokdo uvěří, že jsem celý život myla auto pěkně růčo, neb strach z myčky byl silnější než moje pohodlí. A už vůbec nikdo neuvěří, že vjet do myčky jsem se poprvé odhodlala v 53 letech. Jak se říká, nouze naučila Dalibora housti. Prodávala jsem svého autostarouška a bylo mi jasné, že se před novým majitelem musí blýsknout. Můj přítel mě vybavil dokonalou teoretickou instruktáží a ujistil mě, že všechno dobře dopadne. Nezbývalo mi než se stébla chytit a uvěřit.

Na benzínce jsem si koupila od nerudného prodavače kupón s kódem a byla jsem upozorněna, že před vjezdem do myčky, musím odšroubovat anténu. Ha, tento důležitý krok můj muž opomněl, a právě na něm ztroskotala má mise. Zarezlá anténa mého veterána nešla odmontovat mně ani řidiči důchodci, kterého jsem před myčkou zablokovala. Nedá se nic dělat. Mé útrapy budou odloženy. Zřejmě zapracovaly neviditelné tajemné síly mé fobie, aby mi znemožnily pokus o její překonání. Nicméně kupón platil dvacet čtyři hodin, a tak jsem se druhý den vypravila podruhé na bitevní pole s odšroubovanou anténou a odhodláním, které jsem tahala až z paty. Zastavila jsem před myčkou a přečetla upozornění, že myčka je mimo provoz pro náhlou odstávku elektrického proudu. Přiznám se s lehkým uzarděním, že se mi ulevilo. Z objektivních, nikoli mých vlastních, příčin nemohu do myčky. Kupón mi sice propadl, ale vstup do pekla se o den posunul. Jupí.

Říká se do třetice všeho dobrého. Číslo tři je magické. Tři oříšky pro Popelku, tři přání, svatá Trojice, ke které jsem se modlila, když jsem kupovala další kupón. Vypadá to, že dnes už žádná pohroma nepřijde a já budu muset vjet do brány pekelné. Když mě obrovská tlama myčky spolkla, vibrovala jsem jako houslový virtuoz. Peklo se rozpoutalo vně i uvnitř mě. Řítilo se na mě cosi, o čem jsem byla přesvědčená, že mě rozmáčkne jako moučného červa. Přestala jsem dýchat, tep by mi nezměřili a krve by se nedořezali. Celé auto zmizelo v pěně a já v mrtvolné ztuhlosti čekala na zelené světlo, které podle instruktáže mého muže znamenalo nastartovat a opustit jámu lvovou. A tu se náhle objevila zelená a otevřela se výjezdní vrata. No jo, ale já jsem ještě celá v pěně? Na otázky není čas, čas je opustit prostor, který se mnou evidentně nesouzněl. Velký šlehačkový dort zaparkoval před čerpací stanicí, jehož vězněm byla nejmenší z nejmenších. Dodnes nechápu, jak jsem mohla poslepu vyjet. Teprve venku jsem se zduchapřítomnila a pustila stěrače, které napěněný šampon rozstříkaly po lidech a autech. Když jsem vystoupila, nikdo mi nevynadal. Moje zoufalství bylo čitelné, jako by ho do kamene tesal. Navíc takový úkaz viděli nejspíš poprvé v životě, a to vám vezme dech i slova. „Jedu domů, třeba to cestou opadá.“ To byla první myšlenka, která se prodrala přes mé zoufalství. Ale pak se začal z mrákot probírat zdravý rozum, a tak jsem ho vzala do hrsti a hezky společně jsme nakráčely k pultu čerpací stanice. Stál tu nepřítomně přítomný prodavač, který dával jasně najevo, že nechce být rušen ze své letargické polohy bytí. Já však neměla na výběr. Dostala jsem ze sebe jediné. „Stojím tam namydlená a nevím, co mám dělat!!!“ Prodavač nechápal a kouknul mi přes rameno směrem, kterým jsem ukazovala. „Jak namydlená? Proboha, jak jste tohle dokázala?“ Chtěla jsem mu drze odpovědět: „Jak to mám asi tak vědět? Zřejmě máte rozbitou myčku!“ Ale radši jsem sklopila uši, oči a všechno, co sklopit šlo, byl totiž jediný, kdo mě mohl z té bílé kaše dostat. Vysvětlovat takovému pragmatikovi, že tu zasáhly temné síly mé fobie, nemělo smysl. Informace, že jsem v myčce poprvé mu k ukroucení hlavy úplně stačila. Venku jsem odmítla znovu sednout do auta a podávala mu mlčky klíčky. Když viděl, že mám nabreknuto, típnul cigaretu a beze slova, (pro mě naštěstí, skutečně bych nechtěla slyšet, co si myslel), mi auto v myčce umyl. „Já to svoje autíčko snad ani neprodám,“ řekla jsem si, když vyjelo v plném lesku. Však taky bylo poprvé odborně umyté a vyleštěné. Prodavač mi podal klíče a utrousil mezi zapalováním další cigarety: „Tohle se tady stalo poprvé. Aspoň budu mít o čem chlapům v hospodě vyprávět.“ Poprvé se po třech dnech našeho setkávání usmál. Zase budu světová. Že já musím být vždycky celebrita trapasů.

Dosáhla jsem kýženého výsledku, auto je umyté, a tak se mi vrátilo sebevědomí. „Můžete být klidný. Taky naposledy. Do myčky mě už nikdy nikdo nedostane!“

Doma jsem Petrovi řekla, že co je poprvé, může být i naposledy. A v případě myčky to tak rozhodně bude. Že mám fobii z myčky? No, a co? Někdo ji má zase z myšky. Nemusíme všechno překonat a zvládnout. Někdy je přijetí vlastních strachů to největší vítězství. Já si svoji myčkofobii budu pěkně hýčkat. Člověk má být se svými strachy kamarád.