Naháč

Naháč

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Na toto moudré prastaré přísloví si člověk vzpomene, až když drží ucho a džbán i s rozlitou vodou leží u jeho nohou. Podezřívám, že když nejvyšší svedl mé a Petího cesty dohromady, dělal experiment, nakolik je možné rozevřít nůžky, aniž by praskly a rozletěly se na kousky. Jsme jako oheň a voda, jako světlo a tma, jako skřivan a sova. Já spontánní živel, Petí rozvážný muž. Ve škole by si na nás mohli trénovat opozita. Každý jiný. Nejspíš nás Pán Bůh seznal jako duše učenlivé, že bychom se toho, čeho se nám nedostává, mohli od sebe naučit. Nikoli v míře umírněné, ale pěkně na turbo plyn. Aniž bychom tušili, studujeme bok po boku vysokou školu pochopení, tolerance, nehodnocení a učíme se dávat si jeden druhému prostor, i kdybychom raději, samozřejmě pro dobro toho druhého, ho rádi vtáhli do prostoru vlastního, který je ten nejlepší.

Největší kontrasty zažíváme na mořských dovolených. Tady to s nůžkami pěkně cuká. Jak ráda bych Petímu ukázala dechberoucí rána, když je moře jen moje. Fakt bych se s Petím o moře bratrsky rozdělila. První den by se možná přemohl, druhý by žbrblal a mrmlal a třetí by řekl, že si mám na příští rok najít nějakou parťačku, která tohle mučení ocení. Stejně tak bych se trápila já, kdybych byla vězněná v posteli do devíti hodin.

A tak já po čtyřhodinovém raníčku s mořem přibíhám plná energie a radosti a Petí se na mě z postele slastně zubí, kolik on za ty čtyři hodiny stihl upříst veršíků. Společně posnídáme a pak se naše cesty opět rozejdou stejnými směry jako ráno. Já peláším k moři, aby mi nic neuteklo, Petí do pelíšku, kde bude ještě nějakou tu hodinku či dvě, tři, čtyři veršovat. Paradoxně shodně říkáme jeden o druhém, že jsme těmi nejlepšími parťáky.

A teď to ucho, teď ten džbán. Jsem poletucha rozevlátá, divoženka mořská, naprosto a absolutně namočená do tvůrčí inspirace. Kde je bohatě dáno, tam je ve stejné míře odebráno. A tak moje roztržitost, i doma vcelku hodně výrazná, se u moře dostává do hloubky Macochy. Pořád něco zapomínám, pořád něco hledám a téměř pravidelně se ráno pro něco na pokoj vracím anebo za mnou Petí vybíhá a nese mi tu karimatku, tu lahvičku s vodou. Jak kolem mě múzy poletují a polibky neskrblí, jsem tvořivá i při ťukání na dveře a vymýšlím různé rytmické, někdy i hodně komplikované, variace. Petí se z postele dovolenkovým tempem vyplouhá a pak rychle rozrazí dveře a vyhrkne: „Kuku! Co jsi zapomněla dnes?“ Prostě takový náš ťukací a kukací rituál pro oživení rána.

Sedím na skále a tu mi cinkne zpráva: „Tak jsem se ti právě postaral o námět na povídku. Chvilku poté, co jsi odešla, ťuky, ťuky, ťuk. Jako Adam jsem se vyštrachal z postele, udělal kuku a pak dva výkřiky a jedno bouchnutí dveří projelo hotelem jako nabroušené ostří. Nebyla jsi to ty, ale pokojská. Přišla dnes dřív. A já myslel, že ti tvá hlava v oblacích zase něco nepřipomněla. Šílený trapas. Ještě mě tu budou popotahovat za sexuální harašení. Jak teď vypadám?“ První, co mě napadlo: „Tak, jak tě Pán Bůh stvořil. No, pravda. Ty jsi mu jeho dílo krapet jídlem poopravil.“ Když se mému muži něco takového stane, spontánně se směju na plný pecky, dokud není pytlíček se smíchem prázdný. Nebylo tomu jinak ani teď. Skála se pode mnou smíchem otřásala. Zase o dník či dva mi Petí život prodloužil. Snad to ani není škodolibost, co ve mně vždy odstartuje salvy smíchu. To mi jen moje rozprostovlasatělá představivost přidá na intenzitě barev. Na mou obranu, takhle bych se smála, i kdybych hrála Petího housle. Myslím, že pokojská, jestli neměla ze šoku zatmění před očima, bude mít holkám u kafíčka o čem vyprávět. A Petí tak bude mít na svědomí prodloužených životů víc. Smích je léčivý stejně jako moře. Říkám to pořád. Máme my to tady na Thassosu lázně.

A jaký z toho plyne závěr? Ač nás uhnětli každého z jiného těsta, patříme s Petím k sobě. Snad nám bude dopřáno ještě hodně času ke studiu a naplňování toho, co jednomu chybí a druhému přebývá. Ono je jednoduché soužití, když tepou partneři v jednom životním rytmu, když si notují v jedné tónině, když jsou ve shodě, kdo bude sedět u prvního pultu, ale to pravé umění přichází, když si každý píská po svém a přesto spolu. Toto hledání je dobrodružství a adrenalin. Pokud zazní zajímavá disonance, neobvyklý melodický postup či harmonie, která ve vás zajiskří, pak je to životní majstrštyk, který vás obohatí a posune dál. Jedenáct let spolu píšeme partnerskou symfonii a rozhodně se při tom nenudíme. Vím, že i kdybych vymyslela sebevětší ptákovinu, Petí mě podpoří. Tedy za předpokladu, že se jí nebude muset účastnit.