Musíme se obtisknout

Musíme se obtisknout

Asi že mám hudební sluch nebo je to jakýsi muzikantský magnetismus či syndrom jednodruhového hejna, zaslechla jsem na snídani u vedlejšího stolu útržek věty: „...hrála přece u prvního pultu…“ jen takový nenápadný žďuchanec mě přiměl ke spontánní reakci: „Jéééé, vy jste muzikanti?“  Co Čech, to muzikant. I na Thassosu toto přísloví platí. A Bohunka a Petr hudebníci byli. Oba houslisté z filharmonie v Mariánských Lázních. Řízení boží ruky převlečené za náhodu nás posadilo na snídani vedle sebe. To abychom dostali dárek v podobě vzájemného obohacení, což jsme v tu chvíli ještě nevěděli, ba ani netušili.

Bohunce bylo 73 let. Vím, že se věk ženy neprozrazuje, natož pak široké veřejnosti. Ale v případě Bohunky to udělat mohu, ba co, udělat musím. Byla to krásná šik žena s mladistvou jiskrou, temperamentem a velmi třaskavou energií. Musela mít hodně velký kufr, protože každé ráno mi hlavou prolétla myšlenka: „Aj, to jsou ale krásné šaty. Ty by slušely i mému šatníku.“ Bohunku si tedy představte jako elegantní, kultivovanou dámu s espritem a šarmem.

Péťu políbily múzy na obě tváře. Byl houslistou a malířem. Jakmile řekl, že maluje a ukázal mi své obrazy, vzdálenost mezi námi se zmenšila na centimetry. Koníčky sbližují. Petr miloval domečky. Byly na každém jeho obraze a mně zaujaly ty roztančené, ty v pohybu. Při pohledu na ně jsem měla pocit, že se radují a chtějí z plátna vyskočit. Evička, jejich dcera, jim říkala barabizny, ale říkala to s takovou něhou, že člověka nenechala na pochybách, že barabizna je cosi překrásného. Petr byl povahy mírné, klidné, tiché, rozvážné a laskavé. Krásně se s Bohunkou doplňovali. Ona v něm, zapalovala jiskřičky aktivity a on jí poskytoval bezpečný přístav a velkou náruč, když se její oheň příliš rozhořel. Moc hezky mi tento muzikantský pár zrcadlil nás dva s Petím. Že by jméno Petr znamenalo klidný přístav a zaručovalo bezpečí a jistotu?

Bohunku s Petrem jsem slovem vykreslila a teď musím představit třetí okvětní lístek rodinky. Tím je lupínek Evička, jejich dcerka. Evička se narodila jako handicapovaná. Její rodiče napjali všechnu sílu a rozehráli všechny struny lásky, aby v ní rozvinuli to, co bylo možné rozvinout, kam Bůh dal hranice a oni někdy ty hranice i krapítko pošoupli. Evička byla úžasná. Milovala muziku, po pár taktech poznala Smetanův Vyšehrad či Chopinův Klavírní koncert e moll. Jen Brukner jí nějak do ucha nesedl a tam si není jistá. Přemýšlela jsem, kolik děl Antona Bruknera jsem vůbec slyšela a rozhodně bych žádnou z jeho skladeb nepoznala. Evička chodila do školy a do stacionáře. Uměla číst, psát a moc hezky tvořila rukama. Taková veliká šikulka to byla a srdce nosila od božího rána do božího večera na dlani. U snídaně mi každé ráno řekla, že mi to moc sluší a jak jsem krásná. A to jsem po většinu času přiběhla z mořského raníčku jako rorejs, ježura, racochejl či třapatka. Teprve později mi došlo, že Evička vidí do srdce a nepopisuje vnější krásu. Kdo ví, možná mi vidí i do žaludku, ale to by říkala: „Ty máš po tom plavču pěknej hlad.“ Jakmile jsme se k sobě přiblížily, hnedle mě vzala za ruku, pohladila mě nebo se ke mně tulila. Jú. Proč to tak nemají všichni lidé? Je to tak příjemné. Doteky, vyjádření vzájemnosti, projevení lásky, náklonosti a sympatie. Člověka to hezky vyladí, potěší a blbá nálada se tam už nevejde. Evička byla sluníčko a stále v dobrém rozmaru. Pozitivní a usměvavá. Ráda prý vymýšlí nová slova a slovní spojení. Tak třeba: „Jsi hladká jako mouka.“  „Jsi útulná jako pokojíček.“ Když vylezli z vody, museli odkapat. Evička se ráda líčí. Říká: „Musím se vykrášlit.“ Taťkovi občas řekne: „Jsi věkově starej, ale jinak mladej.“ Mají spolu svůj originální tzv. Kulivý úsměv. Musí se při tom hoooodně vykulit oči. Ten je prý nejvřelejší. Docela často svým rodičům připomíná: „Musíme si to říct. My si žijem.“ Přitom se usmívá od ucha k uchu a slovem i úsměvem vyjadřuje svou spokojenost na tomto světě. Takového uvědomění je v životě třeba. Kouzelný výraz má pro sprchování. Jde se znovuzrodit. Bohunka se usmívala: „A tak se, milá Regí, každý den znovuzrozujeme.“ Taková přirovnání, takový slovník tryská přímo ze zdroje, přímo ze srdce. Nikde jinde se vzít nemůže. Úplně nejvíc se mi však líbilo: „Musíme se obtisknout.“ To říká, když se s někým loučí a s dovolením Evičky jsem tuto větu adoptovala a budu ji šířit dál. No, není to krásné? Při objetí se obtisknete do toho druhého, aby v něm kousek vás zůstal a vy si kousek toho druhého odnesete. Evička má boží nápady a je to moudrá holka.

Bohunka se mi při jednom šlapání vody (a že jsme spolu daly pěkných pár kilometrů) svěřila, že se s Petrem už 46 let nehádají. Evičce to nedělá dobře. Je nešťastná. A oni jí chtějí dělat jen dobře. Na chvíli se mi nohy ve vodním běhu zastavily. Kolik rodičů je takto nastaveno pro své zdravé děti? Klobouk do vody nenosím, jsem přírodní žena.  Ve vodě neoděná, neobutá, neokloboukovaná, ale v tuhle chvíli jsem neviditelný klobouk před Bohunkou a Petrem smekla. Po dalším vyprávění pak ještě mnohokrát. Taková velká děkovačka na divadle. Jedna poklona za druhou. Bohunka své vyprávění uprostřed moře skončila větou: „Evička je náš velký dar. Bez ní bychom nebyli takoví, jací jsme. Naučila nás toho tolik a naše vděčnost osudu je veliká.“

S Petříkovými jsme navázali krásné mořské přátelství a pozvali je i na výstavu intuitivních kreseb v hájíčku na skalním ostrohu. Měla název Barevné tóny Thassosu. Výstižnější být nemohl. Letošní Thassos byl neuvěřitelně barevný, a to nejen na čtvrtkách, ale úplně ve všech směrech a setkání s Petříkovými byla jedna z těch zářivých barev. Dala nám nahlédnout do rodiny, která dokázala rozpoznat dar osudu a nechala ho v sobě rozkvést. Trpělivost, vytrvalost, ohleduplnost, láskyplnost, pochopení, zodpovědnost, pragmatičnost a empatii. Učíme se tomu během života všichni, ale Petříkovi díky Evičce v mnohem větší míře. Bohunka, Evička a Petr se stali našimi světluškami za bílého dne.

Co je krásné, má nadzvukové motory. Poslední zrnko písku přesýpacích hodin se chystalo ohlásit konec naší dovolené.  Cesta na letiště nebyla jednoduchá. Autobus, trajekt, autobus a pak teprve letadlo. Petříkovi se na trajektu zdrželi, špatně vystoupili a náš autobus jim ujel i s kufry. Naše halasné: „Nemáme Petříkovy!“ na řeckého řidiče neplatilo. Mávl rukou: „Pojedou dalším.“ Ano. Nakonec všechno dobře dopadlo. Ostatně kdyby nedopadlo, tak by ještě nebyl konec. Ale ty nervy, které Bohunka, Petr a Evička prožili. Kufry jsme jim z autobusu vzali a počkali na ně před letištní halou. Byli otřeseni z nepříjemného zážitku, ale šťastní, že se nakonec na letiště přece jen v pořádku dopravili. Evička prý celou cestu jako přeskakující gramofonová deska opakovala: „Ještěže máme dobré přátele. Zachránili nám kufry.“

Ano. Někdy si z dovolené vezete to, o čem jste neměli ani tuchy, že tam najdete. A že Thassos umí obdarovat, a většina dárků byla překvapením. Přátelství s Bohunkou, Evičkou a Petrem mezi taková patří. Tak to vidíte, někdy získáte přátele díky velkému uchu a neslušnému poslouchání cizí konverzace. Tady bychom však mohli říct, že účel posvětil prostředky. A tak díky mé nevychovanosti nám do života přišlo obohacení a jedno krásné přátelství.