Můj osobní kvantový skok
Knihu "Všechno je tak jak má být" jsem napsala proto, abych měla černé na bílém a stále na očích to, oč se upřímně snažím, abych v sobě přijala a co mi nejde. Myslím, že jsem zralá na druhý díl, který se bude jmenovat "Život podle dobrých znamení". Od mého ztřeštěného nápadu strávit Vánoce na Kypru, se ve mně dalo cosi do pohybu. Jako když v 55 let starém hrnci vaříte pořád stejnou polívku, až se na dně propálí malá dírka, která se pomalu a nenápadně zvětšuje a obsah hrnce začíná vytékat. Vy si uvědomíte, že když už nemůžete hodit starý hrnec do harampádí a musíte ho opravit, stálo by za to zvolit aspoň novou recepturu polívky. Pokud se dají věci do pohybu uvnitř, dají se věci do pohybu i kolem vás. Je to zákon o pohybu věcí, je to zákon o přeměně. Vždycky však změna musí přijít z vnitřku. Stejně jako rostlinka vyroste ze semínka a nemůže to být naopak.
Moře mi během let pomohlo rozlousknout nejeden tvrdý oříšek. K moři mám důvěru. Kyperské slunce a Středozemní moře mi dalo jasnou zprávu, že je nejvyšší čas na vnitřní změnu. Bytostně jsem to cítila. A pak opravdu do sebe začaly věci neuvěřitelně zapadat a synchronicita rozjela svůj gala koncert. Na plný pecky, na vysoké obrátky, na sešlápnutý plyn. Přicházela znamení, která se nedala přehlédnout a já šla z úžasu do úžasu. Pár dní po návratu z Kypru přišla kamarádka a přinesla mi knihu, kterou jsem měla číst. Další den na mě na počítači vyskočila upoutávka na přednášku kvantového fyzika Jana Raka, kterou jsem měla slyšet. A další týden jsem odjela na třídenní soustředění pěveckého sboru, jehož jsem kormidelnice. Muzika a tvořivá práce na písničkách mě vcucla tak, že se moje mysl, pupeční šňůrou ke mně připoutaná, odstřihla a všechny, do té doby silně zapečené spoje se rozpojily a já svobodně plynula jen s parťákem srdcem. Je to blaženost navázat toto na výsost důvěrné spojení s intuicí, navíc bez přísného kontrolora mysli. Takhle ono to tedy je. Sestoupíš o patro níž a už neslyšíš brebentivé myšlenky, které se ti v hlavně honí jako Tom a Jerry. Napojíš se na svou duši, se kterou jsi dlouho vedla tichou domácnost, protože mysl byl dominantní nájemník a většinou si prosadil svou a ostatní spolubydlící zatlačil do pozadí. Byl to úžasný adrenalin. Byl to nabíjející, opojný, radostný pocit přesně vědět, jaké máš zadat sboru souřadnice, aby šli všichni nejen stejnou cestou, ale došli i ke stejnému cíli. Nepochybujete o žádném svém kroku, nevybíráte z několika variant, protože možnost je jen jedna jediná. Prostě ta pravá. Vy nepřemýšlíte. Jupí! Vy víte. Jupí! Zažila jsem na vlastní husí kůži, na vlastní prožitek „flow“, třídenní svobodné plynutí. Tobogán emocí.
V neděli dopoledne nás čekalo poslední zpívání. Po tolika hodinách intenzivní práce byly naše hlasy unavené a krapítko falešné. Bylo s tím počítáno, čtvrttóny jsme brali jako divoké koření nedělního rána, nikterak nás intonační rozklížení duševně nerozladilo. Beda temu kameňu-citová, velmi hluboká píseň o ztrátě milovaného člověka, o opuštěnosti. Patřím do kategorie sbormistrů "za trest". Málokdy se mi totiž podaří ukázat dynamiku a výraz stejně. Měním svá gesta podle momentální nálady (té vlastní), atmosféry (té, která v tu chvíli je), energie, kterou kolem sebe vnímám. Holky a kluk už mě znají, jsou ve střehu, protože ví, že jsem nevyzpytatelná. Kdyby neviseli očima na mých rukou, stali by se v mžiku sólisty, kteří z písně trčí jako brčko z koktejlu. Ten den se však stalo něco mimořádného. Něco, co jsme nečekali. Nikdo z nás nepochyboval, že tentokrát bylo v písni vše na tom nejlepším místě. Byla zazpívaná s takovou hloubkou a předala do prostoru tak silný prožitek, až se nám na konci zastavil dech. Bylo ticho jako v kostele, a možná tento příměr je příhodný, protože naše srdce byly chrámy naplněné svátostí a všichni jsme si uvědomovali jedinečnost okamžiku. V očích několika z nás se zaleskly slzy. Bože, jedna lidovka a má sílu páru volů. Dostali jsme dárek. Odměnu. Byl to však jen začátek čarování. Následoval africký kánon Amaibu. Spontánně, bez generálského povelu jsme všichni zavřeli oči a hupli do kotle, kde vařili Pygmejové lahodný pokrm. Každý za sebe v pevnosti a síle svého hlasu a zároveň v citlivém napojení na celek. Připomnělo mi to dokonale upředenou pavučinu. Tak umně byla jednotlivá vlákna propojená a v celku tvořila dokonalou krásu. Jen nevím, jestli Boha neurazím, když mu přiřknu roli pavouka. Hlasy se proplétaly, prolínaly, přelévaly, setkávaly, odcházely od sebe a zase se k sobě vracely a kotel se plnil mocným zvukem a my jako mantru opakovali slova Ama ibuoijei Ama ibuoije. Z kotle se nikomu z nás ven nechtělo. Byl to opojný stav srdce a duše si to užívala. Mimoděk jsme tak udělali pokus a dokázali, že v jednotě je síla. A síla to rozhodně byla. Ač neznáme jazyk Pygmejů, ač nevíme, o čem zpíváme, přesto jsme se projeli na krásné vlně souznění a sounáležitosti, nejen mezi sebou, ale i s těmi, kteří tuto píseň zpívali u svých ohňů za zvuku šamanských bubnů. Byl to hluboký ponor a zároveň nečekaný katapult, kam oko nedohlédne. A zase bylo ticho, tentokrát jako v africkém pralesním chrámu a kutálejících slz přibylo. Další posvátný okamžik o nedělním ránu. Takové křehké chvíle jsou vzácné jako diamanty. Kromě hluboké pokory, která člověka prostoupí, přinesou zklidnění a ztišení. Bůh je fiškuntál, Bůh je rafinovaný. Dal nám dar umění jako jednu z cest návratu k sobě, k Němu. Dal nám hudbu, tanec, výtvarno, abychom se na vlastní srdce přesvědčili, že nám sice naše smysly mohou předat část informací, ale za tím, co vidíme, slyšíme, hmatáme, je ještě něco víc. A to je pěti smysly neuchopitelné, nepochopitelné a nesdělitelné. Trojici darů shůry doplnila píseň Tebe poem. Vždycky to byla naše srdcovka. Na tu bylo spolehnutí. Nemohu říct, kdo měl zavřené oči, soudě podle toho, s jakou niterností jsme zpívali, řekla bych, že se úplně všichni zavrtali do svých srdečních schránek. Všechno nabíralo na intenzitě a moc přítomného okamžiku vnímal každý z nás. Mohla bych přísahat, že energie kolem nás byla vysoce čistící, léčivá, hojivá. Vím, že se stále opakuju, ale ještě jednou, a dnes už naposledy, podávám svědectví, že bych rychleji spočítala oka suchá než ta slzami zalitá. Tak tomu se asi říká boží dopuštění. I ti, u kterých bych slzavou reakci nečekala, tahali kapesníky. Rozjížděli jsme se do svých domovů nadopovaní lehkostí bytí a naše srdce byla roztančená jako rozverné tanečnice. Cítila jsem, že tyto mimořádné prožitky mě v sobě zavedly do míst, která jsem neznala a cosi, co zatím neumím pojmenovat, se ve mně přeskládalo. No, spíš poposkočilo. Nazvala bych to osobní kvantový skok. Už delší čas jsem cítila, že jsem se vzdálila své intuici a odstřihla se od své duše, která mi přes tělo a jeho bolesti posílala výstražné signály, že jí se mnou - ve mně není dobře. Duše je ta nejlepší a nejrafinovanější bubenice. Buší do nás, tluče do nás, abychom otevřeli srdce a mysli dali zámek na petlici, tak dlouho, až to pochopíme.
Bylo by krásné v tichu a samotě dodýchat vše prožité, ale to bych nebyla já, abych ve své pobrkanosti a roztržitosti nepřislíbila hned na druhý den ráno osmihodinový hudební seminář pro učitelky z MŠ, ZŠ a ZUŠ. Když jsem ten večer rozevřela desky s přípravami a okem přejela chystané, zhluboka jsem se nadechla a vydechla, desky zaklapla a těsně před usnutím zažadonila: "Pane, dej, ať to zítra dám." Pak se za mnou zavřela hladina bdění a já usnula v cukuletu.
Skupinka učitelek byla moc fajn. Od prvního okamžiku zafungovalo napojení, holky byly tvořivé, spontánní, veselé, nadšené ze všeho, co jsem jim předložila. Byly tak inspirativní, že mi při práci s nimi naskakovaly nové nápady, které jsme okamžitě realizovaly a já si uvědomila, že je to jen pokračování té divoké, a zároveň klidem naplněné, jízdy (což se v tomto případě nevylučuje, ba naopak). Takový průtok si nechám líbit. Takhle žít, mám v srdci blahobyt. Aha. Tak tohle je flow? Aha, myslela jsem si, že je to jiné. Aha, já myslela a u flow se nemyslí. Aha, flow přijde a je. To se nepromýšlí, neplánuje, nevynutí, nenatlačí. To se v pokoře vyčeká a plynutí přijde, když to nejmíň čekáte. Je to takový bafatel, vybafne na vás, když dáte mysli dovolenou.
Po osmihodinové, velmi intenzivní, práci jsme si společně sedly do kruhu, abychom uzavřely naše setkání. Kolegyňkám zářily oči, byly plné energie, spokojené a já se cítila jako blecha v kožiše bernardýna. I ve mně se zabydlela spokojenost, byla to nádherná práce s muzikou a skvělými lidmi, kteří ji chtějí dětem zprostředkovat hravě. Nepotřebovala jsem slovní hodnocení, abych věděla, že jsme tomu společně daly to nejlepší, co v nás bylo. Nicméně takové pohlazení slovem potěší. Upřímnost jedné z kolegyň byla kouzelná: "Víte, musím se vám k něčemu přiznat. Já jsem tady z donucení. Přihlásila mě paní ředitelka. Váš seminář jsem si dobrovolně nevybrala a jela jsem na něj s odporem. A teď jsem moc šťastná, že jsem tu mohla být a všechno tohle krásné prožít. A za to vám moc děkuju. Byl to pro mě hluboký zážitek."
Doma jsem spadla do peří. Přece jen mě čtyři dny, takto emočně vypjaté, dostaly. I krásné emoce unaví, zvlášť když jsou silné. Jaké čáry máry se tu odehrály? Jaká hloubka? Jaká síla? Měla jsem v sobě všechno tak hezky porovnáno. Rozhostil se ve mě klid. Ale tentokrát u mě nebyl klid hostem. On byl panem domácím. Proměna přišla nenápadně, pozvolna a zároveň skokem. Protimluvy jen stvrzují pravdivost skutečnosti.
Jako když jdete k moři krmit rybičky a pozorujete, jak tvrdé kousky housky během vteřiny rozmělní moře a ony se rozeběhnou až splynou s mořskou vodou.
Jako když křečovitě držíte otěže bujného jankovitého koně a lpíte na svém směru, na cestě vašimi předky tolikrát projetou, minulostí prověřenou, ale kůň má docela jiný cíl a donutí vás pustit otěže, protože on tu sílu má a vám síly docházejí. Nevíte, jestli je to dobře nebo špatně, ale nemáte jinou možnost. Ve chvíli, kdy vše přijmete, přijde úleva, přijde smíření.
Je to jako když máte kolem sebe obruč, která vás formuje, upevňuje výbavu, se kterou jste přišli na tento svět. Obruč je vaše celoživotní jistota, přístav, kde vás vlnka neošplouchne. A pak přijde cosi, možná Kdosi a bez upozornění uvolní lodní uzel a vy jste najednou na moři, netušíte, co vás čeká, ale víte, že je to tak dobře.
Je to jako když přijdete domů po mnoha, mnoha letech a obejmete se s otcem, který tu na vás čeká s úsměvem a otevřenou náručí a vy víte, že by tu čekal za pět, deset i dvacet let. Byla to jen otázka času. „Já jsem se vrátila,“ říkám. Ne proto, že by to nebylo zřejmé, ale proto, abych nás oba ujistila, že teď už je to napořád.
Strachy, obavy, úzkosti, pocity viny za věci zpackané, pocity vlastní nedostatečnosti zmizely jako mávnutím čarovného proutku. Byl jen klid a mír. Bylo to přijetí. Cítila jsem se lehká a naplněná láskou. Zároveň trochu nesvá, jako by mi něco chybělo. Asi tak jako je vězeň nesvůj první dny na svobodě. Je na mě, jestli se do bezpečí svého vězení vrátím nebo převezmu odpovědnost za každý svůj krok a budu k sobě pravdivá. Je čas kořenění. Zapustit kořeny hodně do hloubky, nejen na povrchu. Ukotvit se. Už jsem velká holka, couvání jsem nacvičovala dost dlouho, je třeba zařadit jedničku, pak dvojku, trojku a naplno sešlápnout plyn.
Poslední korálek na náramku dobrých znamení a poslední dílek mozaiky byla návštěva u paní neuroložky. Bylo to první setkání. Paní doktorka se nepodívala do lékařských zpráv, ani mě neklepla kladívkem do kolene. Zadívala se mi do očí a řekla: „Všechno je to o rovnováze, o harmonii těla a duše, o ukotvení, o vnitřním nastavení a vyladění.“ Byl to dlouhý monolog v tomto duchu vedený a já její slova nasávala jako houba a ani nedutala, jen jsem souzněla. Na konci sezení jsem špitla: „Paní doktorko, to takhle mluvíte se všemi pacienty?“ „To ne, ale hned jak jste vstoupila, věděla jsem, pro co jste si přišla. Pak už jen stačilo podívat se na datum narození.“ Přečetla mě, jako by mě měla na pitevním stole. Větší důkaz o fungování synchronicity jsem dostat nemohla. V duchu jsem se usmívala. Přece jen jsem potřebovala odborníka v oboru, aby mi podtrhl a sečetl to, co jsem za poslední dva měsíce nastřádala do štruzoku. Moje úporné bolesti bederní a krční páteře s propagací do hlavy zmizely. A mého nevítaného, byť nejvěrnějšího kámoše posledních osmi let pana Novalgina jsem zavřela do šuplíku. Nejspíš jsem prožila svůj osobní kvantový skok.
V únoru jsem odletěla s Petrem a přáteli na Madeiru. Poslalo mě tam štandopéde dobré znamení. Už je nepřehlížím, už je vyhlížím. Když jsem seděla a hleděla do rozbouřených vod Atlantiku, říkala jsem si, jak je oceán mocný a do poslední kapky svobodný a rozhodný. V myšlenkách jsem se vrátila v čase. Nikam daleko, jen o dva měsíce zpět, kdy jsem na Kypru poslechla výstřel z pistole, který odstartoval můj běh a tady na Madeiře jsem proběhla cílovou páskou. Závod sám se sebou je ten nejtěžší. Člověk nikdy neví, jestli se doběhne nebo si naběhne a z cesty seběhne, třeba se i docela zaběhne do postranních slepých uliček. Ale na druhou stranu, pokud se předběhne a před cílem na sebe láskyplně počká, aby sám sobě pomohl, proběhne cílem jako vítěz. Už jen to, že člověk vyběhne je odvaha, kterou život cení. Taky bychom mohli zůstat doma pěkně v teple za pecí.
Bohu díky za ochutnávku toho, v čem bych chtěla přebývat bez odskoků a napořád. Sytím v sobě naději, že i když ten rovnovážný pocit milosti na chvíli ztratím, zase ho najdu, protože teď už vím, co hledám a jaké to je v něm setrvávat. Považuji češtinu za nejbarevnější, nejbohatší a nejpopisnější jazyk, ale ani ona nemá slova, která by vystihla nesmírnou vděčnost za to všechno, a tak mohu jen napsat, že je to VDĚČNOST VESMÍRNÁ a váhu tohoto sdělení podtrhnout velkými písmeny.
Hlavou zeď neprorazíš, prorazit můžeš jedině srdcem. Jiná cesta, než skrze srdce není. Mohu na to přísahat. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí. Všechny zásadní věci jsou v podstatě jednoduché. Nicméně k jejich uchopení dojdeme, až nám to naše osobní přesýpací hodiny odsypou. Bohu díky za tento krůček poznání, Bohu díky za milost a lásku, kterou v sobě a k sobě cítím.