Míťa, obecní postavička

Stačilo málo a mohla jsem se vdát...

Míťa, obecní postavička

Každá obec musí mít svou postavičku. A pokud ji nemá, je jaksi neúplná. Vysoká Lhota je úplná, protože má Míťu.

Ačkoli Míťa do žádné práce nechodí, je nejzaměstnanější člověk v obci. Od časného rána obchází obecní úřad, poštu, školu, pekařství a všude pro něho mají nachystané úkoly, které svědomitě plní. Je si vědom své důležitosti a čas od času ji připomene i druhým. „Holky, vy mě tady nemít, tak se úřad zhroutí. Co pro mě dneska máte?“ A holky ho pošlou pověsit plakát, odnést něco na poštu nebo roznést zpravodaj. Když náhodou Míťa jeden den nepřijde, všichni jsou jako na trní. Mají pocit, že jim něco, někdo chybí.

Pospíchala jsem za panem Liškou s nějakými lejstry, když tu cítím kolem pasu obepínající liánu. Hrklo ve mně. Kdo může být tak troufalý? Ve dvaceti letech by mi instinktivně vystřelila ruka k útoku. V padesáti reaguji umírněněji, protože vím, že tato důvěrnost nenaznačuje sexuální obtěžování. Byl to Míťa. „Ahoj, kam jdeš? Doprovodím tě.“ Nečekajíc na odpověď svou liánovitou ruku přesunul z pasu na má ramena. Nedovolím si odporovat. Míťa má svůj svět, který je krapet jiný než ten náš a je dobré se rychle přeladit na jeho vlnovou délku. Jakmile zjistil, že jdu za panem Liškou, hned uděluje rady. „Dej si na něj pozor, je to lišák a má za ušima.“ Ctihodný občan Vysoké Lhoty by koukal na hodnocení svého charakteru. „Neboj, Míťo, na lišáky jsem opatrná.“ A můj průvodce s úsměvem pokračuje. „Beze mě by Vysoká Lhota nebyla nic. Vedle starosty jsem tu nejdůležitější.“ A já věděla, že je to přesně tak, jak říká. Nejen z jeho pohledu, ale i z toho vyššího, planetárního. „Vím o tobě všechno. Jsi z Dobré Vody a já tam studoval. Byla to dobrá škola, byl jsem výborný student.“ Později mi moje světlušky osvětlily, že Míťa chodil do zvláštní školy v Dobré Vodě, dnes se takové říká speciální. Ano, musím uznat, že tu učili ti nejlepší učitelé, s obrovskou trpělivostí a empatií pro své žáky. Míťa měl pravdu, ostatně jako vždycky. Legračně poskočil, srovnal se mnou krok a se zalíbením se na mě podíval, až jsem ucítila na tváři lehký ruměnec.  „Holka líbíš se mi. Jsi vdaná?“  Trochu ve mně hrklo. Vedle pravdomluvného, přímočarého člověka se stáváte jeho odrazem. Přestanete kalkulovat, domýšlet následky. Ve vteřině jsem odpověděla, že vdaná nejsem a v té druhé mi došlo, že tohle nebyla prozíravá odpověď. „Vezmu si tě za ženu.“ Míťa využil chvíle překvapení a políbil mě na tvář. Tak a mám to. Ve Vysoké Lhotě jsem dostala práci a teď mám i ženicha. Jak z toho všeho ven? Naštěstí jsme došli ke kanceláři pana Lišáka, rozloučili se a Míťa stejně tak rychle jako nevěstu našel, na ni i zapomněl.

Přemýšlela jsem, proč mají Míťu všichni tak rádi. Proč ho vítají s úsměvem a otevřenou náručí, proč o něm, světe div se, mluví hezky i za jeho zády. Přišla jsem na to velmi rychle. Míťovi není co závidět. Míťu není proč přechytračit, Míťa nikoho neohrozí v kariéře, nikomu nesvede manželku, nepřebere milenku, nikomu nevyfoukne před nosem kšeft. Míťovi nemůžete závidět mercedes, luxusní vilu, miliony na kontě, protože nic z toho nemá a ani nechce mít. K čemu taky. Míťa má docela jiné poslání. Má svůj čistý svět, je jím Vysoká Lhota se všemi lidmi, které má rád a kterým pomáhá. Říká jen to, co si opravdu myslí jednoduše proto, že netuší, co je cenzura a proč by měla být. Jen kdybychom tak věděli, že právě téhle dobré duši je co závidět. Bezelstnost, život pro druhé bez myšlenky, co za to. Jeho velké radostné srdce, kam se vejde celý jeho malý svět. Míťa ví, proč je tady a vrchovatě své poslání naplňuje. Blahoslavení chudí duchem…že by tohle byl pramen šťastného života zde na zemi? Místními postavičkami Bůh šetří, je jich jako šafránu. Jsou vzácné koření. Nejspíš proto, abychom si jich všimli a přemýšleli o nich.

 Jaký by asi byl svět, kdyby po něm chodili Míťové a jemu podobní. Při té představě se mi dech zastavil v půli. Lidé by k sobě byli upřímní, neubližovali by si, nezáviděli. Pomáhali by a přáli to nejlepší jeden druhému. Najednou mám takový zvláštní pocit, že tohle tu už jednou kdysi dávno bylo. Jen jsme to jako lidský druh tak nějak zvrtali a poslali do kopru. Přehodili výhybku na špatnou kolej a nevšimli si, že nikam nevede, že je slepá, stejně tak jako my. Nyní musíme pod tíhou tvrdých zkoušek hledat správnou cestu k sobě a k druhým. Často je to velká dřina. A právě Míťa je na této cestě poslem dobrých zpráv a ukazatelem dobrého směru. Tak tedy nevím, jestli jsem nezaváhala, když mě požádal o ruku. Kdo ví, možná jsem propásla svou životní šanci na změnu. Mohla jsem být u zdroje.

Kdykoli projíždím Vysokou Lhotou hledám instinktivně tohohle stále se usmívajícího kluka, který je pro obec pokladem. Hned je totiž den veselejší.