Minisukně

V kufru, který si balím k moři, nemůže chybět má modrá batikovaná zavinovací minisukně. Je to stařenka, která se mnou lítá bezmála dvacet let. Dostala jsem ji od svého bývalého manžela na jedné z prvních mořských dovolených a vydržela to se mnou déle než on. Kvalitní materiál má výdrž. Ta sukně je můj mořský talisman. Nejen člověk, i sukně musí jednou ukončit svou pozemskou pouť. Myslela jsem si, že tuto mořskou veteránku po jejím dlouhém životě, bude čekat důstojný konec. Člověk míní, život pak napíše jiný scénář. Rovnala jsem věci na dece, zprudka se předklonila a tu se ozval zvuk, jenž patří k té části těla, kterou sukně ovinovala. Mladý pár, k němuž byl můj zadek čelem, se otočil směrem, odkud se zvuk ozval. Ženě naskočil ruměnec, muž zachoval dekórum a já doufala, že po prvotním šoku si všimli rozpárané sukně odshora dolů. Ne, neměla jsem k obědu fazole s brokolicí. Nahrnuly se mi slzy do očí. Trapas mi byl šumák. Ty lidi už nikdy neuvidím. Ale moje věrná souputnice je ve dví. Svou životní pouť symbolicky ukončila na řeckém ostrově Thassos. Přemýšlela jsem, jak důstojně se se sukní rozloučit. Hodit do moře nebo na ni vyskládat bílé oblázky mi připadalo patetické a lacině filmové. A tak jsem ji hezky poskládala, uložila do skříně a čekala na okamžik, který mi napoví, kam s ní. Znamení na sebe nenechalo dlouho čekat. Při jedné podvečerní procházce po pobřeží jsem přišla k místu dětského tvoření. Děti si tu vystavěly městečko z kamínků, klacíků, piniových šišek a květin. Krása dětské fantazie. A hned mi přiskočila myšlenka. Tohle bude poslední místo odpočinku mé sukně a ještě bude užitečná. Dětem tu chybí vlajka a já jim tu vlajku ze sukně udělám. Druhý den jsem myšlenku zrealizovala. Dětskou vesničkou vlaje modrá vlajka. Barva naděje. Sukně se mnou procestovala osm řeckých ostrovů, některé vícekrát, dokonale nasála atmosféru řecké země. A položíte-li osmičku, máte symbol nekonečna. Žádné slzy, ale radost, oslava života, která je pro Řeky tak typická. Jsem spokojená. Nakonec všechno dobře dopadlo. Četla jsem tuto povídku Regí, místy mi přišla vtipná, ale ona se nesmála, což mě znejistělo. “Regí, není to legrační?” “ Já jsem nevěděla, že se mám smát.” A to mě znejistělo ještě víc. Pokud chcete zůstat v klidu, nic svým dětem nečtěte a pokud to přesto uděláte, na nic se jich neptejte.