Malá Dorotka – velká naděje

Malá Dorotka – velká naděje

Svět kolem nás se neustále proměňuje. Je to proces přirozený, nezastavitelný, nutný. Beze změny, bez proměny by život nepulsoval, neposouval se dál. Život je jako řeka, která teče korytem, omývá břehy, hladí kameny na dně, některé posouvá, jiné mine. Je v něm hravost, dravost, náladovost, radost, bezstarostnost, umanutost, přání plynout a inspirovat. Má všechny vlastnosti, kterými oplýváme i my lidé.

Je to zvláštní. Vždycky jsem si myslela, že jsem člověk, který se umí na tep doby přiladit, má mladistvého ducha, člověk, který rád objevuje a je trendy. Tu na mě zpoza rohu vyskočilo velké ALE, cestu mi zastoupila stopka a vykřičník vykřikl to své „Hola“. Překvapilo mě, jak často teď kamarádkám říkám: „Jsem ráda, že své děti nevychovávám v téhle době. Být dobrým rodičem je dnes hrdinství.“ Ač máme tolik civilizačních vymožeností, domácích pomocníků a ulehčovačů práce, úměrně s nimi přibylo nástrah, pastí, zdrojů záhuby imaginace, tvořivosti, fantazie, potlačovačů jedinečnosti a natlačovačů do stádojnosti. Jsem v hlubokém předklonu před rodiči, kteří vychovávají děti v této době a podaří se jim vychovat zdravé dítě nejen na těle, ale i na duši. Takoví rodičové zaslouží Nobelovku za rodičovství. V džungli civilizačních technologií se neztratí pouze hrdina a hluboké záseky do své vnitřní integrity si neodnáší pouze člověk s vnitřní mravní silou a moudrostí. Ataky zvenčí jsou tak intenzivní, že dnes vychovat dítě láskyplně, dobrým příkladem, je každodenní soustavné, piplavé, mravenčí usilování. Je to proces vyžadující odvahu, pevné přesvědčení, trpělivost a důslednost. V neposlední řadě pak zodpovědnost za své potomstvo. Když tohle všechno rodič podstoupí, má naději, že se jeho dítko do života dobře postaví a jednou bude čerpat z pramene vlastního nikoli z pramene umělé inteligence.

Měli jsme v ZUŠ Den otevřených dveří a do těchto otevřených dveří vstoupila maminka s mrňouskem na ruce. Druhého klučinu vedla za ruku. Měli zájem o výuku klavíru pro příští rok. Rušička na ruce nespokojeně pokňourávala, postupně přidávala na intenzitě, až nakonec vřeštěla na plnou pusu. Maminka vytáhla z kabelky mobil a vložila Samsung velikosti pádla do maličkatých ruček. Klučina přestal ječet, jako když dirigent mávne tacet. Jeho mrňavoučké prstíky se proháněly po displayi jako sáňky po kopcích. Bylo zřejmé, že je to důvěrně známá hračka. Chlácholidlo, které zabírá. Už se nedává dudlík. To je přežitek. Mobil je in. Která máma nevyužije utěšovadlo se zárukou?  Kolik je osvícených matek, které zvolí naježené nervy místo chvilky klidu. Kolik maminek si uvědomí, jakou cenu zaplatí jejich dítě za pár minut a později hodin ticha? Úroky a daně budou jednou ty nejvyšší.

Ve své třídě mám prvňačku, kterou vodí úžasný tatínek. Je pozorný, pečující a své dítko milující. Přívlastek úžasný dostal nejen ode mě, ale i od své tchýně, což jeho úžasnost stoprocentně potvrzuje. Tchýně nerozdávají pochvaly jen tak zadarmo. Ale i tento tatínek má svou mouchu, a to je mobil, do kterého mají s holčičkou při čekání na výuku pravidelně zabořené nosíky. Pavouček Ejaj si je svou pavučinkou omotal. Oba mají na svých tvářích libé úsměvy. A já, jdouc kolem nich připojuji svůj úsměv, který říká: „Aspoň, že koukají do jednoho mobilu. Sdílí tak něco společného, byť virtuálního.“ To víte, Tonoucímu i stéblo dobré.

„Pokrok nezastavíš. Nebo chceš zpátky na stromy?“ Řekla mi dcera, když jsem vyjádřila svůj osobní názor na používání umělé inteligence při tvorbě moderátorského slova a psaní článků. „Podívej se, jak lidem usnadnila život pračka, myčka, mikrovlnka. Umělá inteligence je jen další krok v pokroku. Hodíš do ní čtyři slova a vypadne ti článek, který bych psala do půlnoci. Ušetří mi to čas.“ Od jisté doby se s lidmi majícími odlišné názory nepřu a nic jim nevymlouvám. Jen řeknu „Hm.“ Mlčení je výmluvnější než argumenty, mlčení má větší váhu. V sobě pak vedu dlouhý hamletovský monolog. A kam že se ten ušetřený čas vytratil, kam se to schoval, kujón jeden vykutálená? Nezdá se mi, že by dcera měla v diáři pět hodin volna, které jí ušetřila pračka, myčka a umělá inteligence. Spíš naopak. Uštvaná je jako veverka v čase padajících oříšků. Ať mi prominou vlajkonoši technického pokroku, ale nesdílím jejich nadšené přesvědčení z technizace. Žijeme tak rychle, tak překotně, že kolikrát přehlédneme i smrt, která si pro nás přišla. A vykuleně jí říkáme: „Už? Nějak to uteklo.“

Já se nám nedivím. Umělá inteligence je rafinovaná. Nejdřív nás přesvědčí, že ji potřebujeme, je přece dobrá pomocnice. Pomaličku, nenápadně si nás ochočí a ve chvíli, kdy pověsíme ostražitost na věšák, přepíše ferman. Do hlavní role pána obsadí sebe a slouha zbude na nás. Ejaj je ve výhodě. Nemá cit a nemá ego. V tom je její síla. Nic se jí nedotkne, nic ji nemůže zasáhnout. Proto je tak nebezpečná.

V každém zmaru, i v tom největším, na nás vykoukne semínko naděje. Tak je to v pohádkách, tak je to i v životě. Moje semínko se jmenuje Dorotka. Je to moje malá žákyňka s velkou vyřídilkou. Na všechno má názor – vlastní. Na všechno vysvětlení – bezprostřední. Na všechno odpověď – spontánní. Dorinka vejde do třídy a během pár vteřin na mě vychrlí co umí, co neumí, co je fakt děsný cvičit a občas přidá nějaký ten příslib, že se to opravdu, ale opravdu do příště naučí. Válí to se mnou dobře. Hraje s otevřenými kartami, nemlží, neblafuje, nic nezastírá a její upřímnost mi zavře dveře před zdviženým prstem. Dorča sice už třetí týden marně zápasí s etudou číslo 102, ale zato umí vybrnkat několik manter a doprovodit své brnkání zpěvem a několik písniček od Čechomoru. Tak co by ta paní učitelka ještě chtěla?

Dorotka je sdílná i jinak. Pomalu se tak přede mnou skládá mozaika, kde je láskyplná maminka, báječný taťka, pošťuchující bráška, naslouchající babička a veselý dědeček. Tihle všichni dohromady se mají rádi. Žijí v sounáležitosti. „Paní učitelko, mobil dostanu v sedmé třídě. Je to tak dobře. Vždyť bych z toho zblbla. Neměla bych čas na lítání venku, na kreslení a hraní s Toníčkem. A tohle všechno mám ráda.“ Řekne vám to s přesvědčivostí Dorotce vlastní a přidá úsměv. A vy se jen nadechnete a vydechnete a přemýšlíte, jak to ti rodiče udělali, že tohle dokázali? A jestli by neměli napsat nějakou příručku pro rodiče s názvem: „Jak láskyplně vysvětlit svému dítku škodlivost mobilu“.

U tohoto děvčátka mám pocit, že její zdravé sebe vědomí vychází z jejího vnitřního pramene. Tryská spontánně, intuitivně. Ono může. Není ničím blokované. Žádnými zákazy, rozkazy, příkazy. Nedostává se mu šidítek, ani laciných lákadel do virtuálních světů. Dorotčin svět je ukotven ve starém, a za mě dobrém, modelu, který zahrnuje lítání v lese, stavění domečků, lezení po stromech, hraní vybiky, žití vlastní reality místo prožívání neuchopitelné reality zavřené v krabičce zvané mobil nebo počítač. Věřím, že Dorotka jednou nebude mít problém říct „ne“ na cigaretu nebo drogu. Dory má zdravé kořeny a zdravý názor na život. Nepotřebuje se opřít o partu, protože ona se umí opřít sama o sebe. Slabí lidé potřebují berličky, silným stačí jejich vlastní pevné kořeny. A tak jsem ráda, že mám tohle semínko naděje jednou týdně na očích. Její bezprostřednost a zároveň velká citlivost je nakažlivá. Když vstoupí s tím svým zářivým úsměvem do třídy, tak nějak samovolně a samozřejmě se rozzářím i já. Je to radostný pocit naplnit svůj vnitřní prostor světlem. Děti nám to připomínají, děti nás to učí. Jsou to semínka naděje na proměnu světa, který jednou bude živoucí, plný tvořivé síly a dobré energie. Věřím tomu. Tato semínka musíme podporovat. Ať mají jméno Dorotka nebo procházka lesem nebo pohled na mořskou hladinu nebo krásný koncert či okumilý obraz. Všechno to, co vychází z přírody nebo z člověka samého je pro svět dobré. Stačí jen vzít správný směr, množit naději a přát si zdravý svět.