Madeirský křest

Na Madeiře se oči stávají dvěma hladovci, kteří těkají do všech stran, aby spásli vše, co jim pod oko přijde. Na poměrně malém prostoru rozmanitost krajiny pestrá jako mozaika, kde je každý jeden střípek unikátní solitér a dohromady tvoří celek, který pokud jednou vidíte, ze srdce ho už nedostanete.

           Východní pobřeží ostrova Ponta de Sao Lourenco evokuje ocas draka, po jehož ostnech si štrádujete a shlížíte napravo a nalevo a máte pocit, že jste vstoupili do skalní cukrárny, kde vám nabízejí kamenné dobroty roztodivných a někdy i bizardních tvarů. Čokoládové špičky z kvalitní tmavé čokolády sypané griliášem, střechy s kávovým krémem a kakaové hrudky čněly z oceánu a mořská pěna jim mlsně olizovala boky. Lákala k nakousnutí. Co všechno lidské oko může vidět, když vidět chce. Fantazie se rozeběhla po skalních masivech, nekulhala, nezakopávala, letěla s větrem o závod a ten závod vyhrála. Byla jako utržená ze řetězu, byla nedostižná.

           Než jsem začala studovat průvodce Madeirou slovo leváda jsem nikdy předtím neslyšela. A přitom na Madeiře je skloňováno ve všech pádech. Levády jsou magnety na turisty. Není divu. Technikou políbení žasnou a my, co jsme od techniky nikdy pusu nedostali, žasneme dvojnásob, protože nám to hlava nebere. Tak dokonale propracovaný systém přemisťování vody je hodný hluboké poklony. Levády jsou zavlažovací kanály přivádějící vodu z oblastí bohatých na podzemní vodu do zemědělských oblastí a nacházejí se zejména na jihu ostrova. Jak je možné, že se lidé před pěti sty lety dokázali k zemi chovat ohleduplně, s respektem a citem, využít její možnosti a dary, a přitom neublížit a my, jejich potomci, jsme sloni v porcelánu a zničíme, co nám přijde do cesty naší pohodlnosti? Levády jsou kouzelné. Můžete po nich chodit celé dny, týdny, roky v rámci své životní meditace. Lidé se vydávají na Filipojakubskou pouť, já si umím představit, že bych šla Levádskou. Říká se, že s jídlem roste chuť. My ochutnali levády a s každým dalším soustem opravdu chuť rostla. Každá je totiž úplně jiná a ta rozmanitost z vás udělá levádského gurmána.

           Dívám-li se zpětně na naše sbližování s tímto fenoménem, divím se, že nás chuť po prvním setkání nepřešla. Možná z vděčnosti, že jsme přežili ve zdraví. Levády mají krásná jména. Naše prvnička se jmenovala Levada dos Cedros. Přišli jsme k ní v úplném závěru dne po našlapaných asi 10 km a vydali jsme se na ni z čiré neznalosti terénu. Uzoučká pěšinečka tenká jako vlas vedla neprostupným pralesem lián, pohádkově nebo možná spíš hororově vyhlížejících křovin a stromů a vedla strmě dolů. Ráj filmařů. Tedy pokud by se sem nějaký štáb proklestil. Bylo po dešti, nejspíš po dešti vydatném, a tak některé úseky byly zpestřeny bahenními klouzačkami. To vám ujede noha a zastavíte se až o strom, máte-li štěstí. Věděla jsem, že nesmím uklouznout, protože se zabahněným zadkem by mě posádka do auta nepustila a s nahým se mi domů jet nechtělo. A tak jsem nechodila ode zdi ke zdi, ale klouzala od stromu ke stromu, což vyžadovala obrovské soustředění, pružnost a mrštnost. Všechno zmiňované se z pudu sebezáchovy a záchovy čistých kalhot zmobilizovalo a já hopkala jako opice a doufala, že mou těžkou váhu tenké stromy ustojí. Je zvláštní, že mi v takové dramatické chvíli přicházeli myšlenky do mojí nové povídky. Byly vtipné, byly duchaplné. Tak ráda bych si je zapsala, ale nemohla jsem. Měla jsem plné ruce stromů. Slezli jsme, sklouzali, seběhli, někteří skutáleli a zváleli snad sto pater a po vytoužené levádě, která jediná nás z tohoto labyrintu mohla vyvést, ani vidu, ani slechu. A pak se konečně objevilo kamenné korýtko naplněné vodou a naší nadějí.  Tu jsem si všimla, že cítím dojetí a že je to okamžik, kdy navazuji s levádou citový vztah. Leváda zachránkyně. První setkání bylo nadupané vzrušenými emocemi. No jo, ale napravo nebo nalevo? Navigace si poletovala, kam jí libo a my s ní tancovali obkročák. A to jsou chvíle, kdy zasáhne vyšší moc, kdy andělé schovají křídla do batohů a stanou se z nich dva osamělí turisté, kteří se ztratili stejně jako my a jdou odtud, kam chceme jít my a my jdeme odtud, kam chtějí jít oni. Naprosto ukázková vzájemná pomoc. Za celou, asi hodinovou cestu, jsme nepotkali živáčka, jaká je pravděpodobnost, že přesně ve chvíli, kdy se točíme na obrtlíku, přesně v moment, kdy váháme, kudy, kudy cestička se tu zjeví dvě dobré duše hledajících. Měli jsme si na ně sáhnout. Vsadím se, že by se rozplynuli nebo vytáhli andělská křídla a frrrr.

Jen pár set metrů podél levády a byl tu vodopád. Byla jsem svědkem i účastníkem davové euforie. Pája, Máťa a Kája z druhé party, přesně v tomto pořadí, šup šaty dolů a hup pod vodopád. Na váhání nebyl čas, smrákalo se a čelovky v plánu dnešního výletu nebyly na seznamu. A tak šup a hup, stejně jako trojlístek i náš čtyřlístek skočil pod zprudka padající vodu. Takové chvíle miluju. Kouzlo okamžiku, který si vás vezme a pak vás vyplivne. Nemyslíte na následky, nemyslíte, co by kdyby. Jste v tom až po uši. Co po uši, jste v tom celí namočení. Bože, to byla krása. Proud padající vody měl neuvěřitelnou sílu. Blaženka se dostavila a setrvala s námi, dokud jsme nevylezli z vody a nezjistili, že nemáme ručníky. Teprve později mi došlo, že to byl ostrovní křest. Naše sbratření s Madeirou. Vodopád jsme nazvali „U sedmi statečných“. Cesta k němu byla pro srdnaté, cesta pod něj pro odvážné a cesta kolmo vzhůru k autu pro statečné. Jak jsem vděčná za svou naivitu a neznalost fyzikálních zákonitostí. Když jsme došli k ukazateli a já před sebou viděla nekonečnou řadu obrschodů, došlo mi, že ten krpál, co jsme sfárali dolů, musíme zákonitě vyfárat i nahoru. Jak je možné, že mi to nedošlo? Nejspíš proto, že situace si vyžádala ponoření do přítomného okamžiku. Nebyl čas na přemýšlení, byl čas na činění. A že jsme se činili! A před námi teď 1 253 obrschodů, 1,3 km! Gábi je blázen, ona i při tom funění vzhůru poctivě počítala. Uf.

I nejstarší členka týmu, tedy já, přežila. Kdyby mi někdo řekl, co mě čeká, nešla bych. Strach by mě svázal do kozelce. Ale protože jsem střelec, který neví, kam míří, šla jsem a jsem na sebe pyšná. Zároveň jsem na každém třetím schodu blahořečila rozhodnutí Petra, že zůstane ve Fanalu a bude fotit čarovné stromy v mlze. S ním bychom v pralese měli půlnoční anebo by z osmi statečných bylo sedm. Teprve nahoře jsme zjistili díky červené uzavírací pásce, že Levada dos Cedros je dočasně uzavřena, protože tu hrozí nebezpečí. Chodíte-li po neznačených cestách, máte jistotu, že se nedozvíte, že vám hrozí nebezpečí. Tudíž se s ním nepotkáte, tudíž ho minete. Ti andělé dnes měli napilno. Ale dali to s námi, kluci. Na výbornou. „Pěkně prosíme, maličkato škemráme, stůjte při nás ještě sedm dní. Jak nás vidíte, budeme vás nejspíš ještě potřebovat.“