Lesomilka

Lesomilka
Jsem lesomilka. Petr je ze mě občas nešťastný, protože má posedlost po čerstvém povětří ho vytrhává z koalovského klidu. Pro ty, kteří nevědí, co je koalovský klid, vysvětlím. Medvídek koala se živí listy eukalyptu, což je v množství, které chlupáč spožije, jedovatá krmě. Aby se dožil rána, musí být v klidu a spát osmnáct až dvacet hodin denně. A pak si užije svou krátkou jedovatou snídani a spí dál. Moc z toho života nemá. Ale co my víme, třeba jsou jeho sny jako po veselých houbičkách. Ne, že by Petr spal dvacet hodin nebo mlsal lysohlávky, ale lenošivý mód koaly je mu velmi blízký. A teď mu do toho poklidu vpadnu já, plašmyška, co jakmile proloupne oči do rána hlásí:„ Venku je krásně!“ Na tuto větu má Petr vypěstovaný Pavlovův reflex. Venku je krásně znamená jít na výlet, procházku či dělat jiné činnosti spojené s pobytem venku. Chápu ho. Tato věta proletí naším společným ránem, i když vichr láme borovice nebo jemně mží. A to naštve. Budiž mi polehčující okolností, že miluji přírodu v jakémkoli počasí. Proto mi tedy přijde, že je krásně pořád. Courky do lesa podnikám často sama. Ale sama si v lese nikdy nepřipadám. Cvrlikání, štěbetání, ptačí brebentění a mudrování mi dělá meditační zvukovou kulisu, která se nikdy neoposlouchá. Hezky sklouzává po nervových vláknech a vyrovnává šmodrchance a uzlíky. Říkám tomu Lesní rehabilitace, Zelené lázně, Přírodní welness, abychom byli světoví. Nic nás to nestojí. Jen pár kroků po mechu. 
Na lesních toulkách se nejčastěji potkávám se srnkami. K mému tvůrčímu ostrůvku, kde píšu a kreslím, chodím přes velkou louku. Pasou se tu někdy tři, jindy pět a občas dokonce patnáct srnek. Jakmile se přiblížím, zazní člověčímu uchu neslyšitelný výstřel a srny to vezmou závodním tempem tradá pryč. Jak běží, mám pocit, že na mě ty bílé zadečky mrkají. Blbě vidím na dálku, vidím to, co druzí nevidí. Tedy to, co vidět chci. Jedna z mála výhod vetchozrakosti je fantazie bez hranic. Obdivuji energii stlačenou do zadních běhů. To napětí, odraz a vyrovnání lehkostí předních nohou. Je v tom neuvěřitelná síla, přitom ladnost a člověku se tají dech nad dokonalostí pohybu. Jsem si jista, že olympionici studují srnčí běh a proto jsou tak dobří. Občas mě to inspiruje a také popoběhnu. Rychle mě to však přejde neb moje záda mi připomenou, že už jsem vysloužilá srnka.
Dojemný zážitek jsem měla s malým kolouškem. Potkali jsme se na lesní cestě jednou v zimě. Mládě mělo žízeň a snažilo se napít ze zamrzlé kaluže. Bylo příliš zaujaté dobýváním vody, než aby si všimlo mé přítomnosti. Stála jsem od něj asi čtyři metry, když na mě upřelo velké temné oči. Znehybněla jsem. Koloušek mě vyhodnotil, jsa světa neznalý, jako statický objekt, který mu nemůže ublížit a znovu sklonil hlavu. Udělala jsem opatrně dva kroky, a jakmile po mě hodil okem, štronzo, zkameněla jsem. Takhle jsme spolu hráli Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum hodnou chvíli. Ale vyhrát mě nenechal. Byla jsem od něj dva metry, když zvedl významně hlavu, změřil si mě laserovým zrakem, mrsknul zadečkem a byl v houští. Dodnes jsem přesvědčená, že kdyby mi srdce nebouchalo sólo na tympány, mohla jsem dojít až k němu a pohladit si ho. Jen Petr mi nevěřil. Prý jsem antirybář. Rybáři míru přidávají, já ji ubírám. František z Assisi v sukních ze mě asi nebude, ale i tak to byl silný zážitek. 
Copak srnky, to je selanka. Ale dvě bachyně s rodinkou na procházce, to už bylo drámo. Já, cyklistka samotářka, často brázdím silničky v bývalém vojenském prostoru. Je tu nedotčená příroda, když si odmyslím to, co je ukryto v zemi a není okem turisty viděno. Asi tři metry od silnice jsem zaznamenala hemživý pohyb, který zaujal mou pozornost. Zacílila jsem. Byly to dvě bachyně a nespočet malých rozkošných selátek. A právě selátka bylo to hemžení. Poskakovala kolem mamin, jako když rozhodíš hrst kuliček. Seskočila jsem z kola a pozorovala divočáckou dvourodinku. Rychle jsem lovila z kapsy foťák, abych si ty krasavce zvěčnila. Vtom jakési cink nebo spíš drc do zad. Zatmělo se mi před očima a rychlá flash mi dala jasné znamení. Sedla jsem na kolo a s tlakem dvě stě na sto vystřelila jako Egan Bernal při horské prémii na Tour de France. Stejně jako on, i já byla vítěz. Vůbec netuším, co by bylo, kdyby mě zavětřili. Tedy tuším. Už bych nebyla. Aspoň tak mi to potvrdil kamarád myslivec. A dodal: „ No jo, tyhle mladý nezkušený holky. Naplácat na zadek!“ Ale zážitek to byl. Pravda trochu víc nadopovaný adrenalinem. 
Selanku jsme měli, drama s dobrým koncem taky, ještě schází dojímavý romantický příběh se zvířátky v hlavní roli. Ten, který chci vyprávět, není můj, ale do rodinné truhly patří. Prožila a hlavně si ho užila moje maminka. Příběh je to skorem pohádkový. 
Bydlíme v lese a ten sdílíme společně s lesní zvěří. Soužití je mírové a obohacující, když zrovna nevyháníme krtka ze záhonu. Jednou slyšela mamka tesklivé pípání. Mladý kalous, kluk jeden ušatý, v hnízdě tak divočel, že to vzal střemhlav volným pádem k zemi. To, že neumí létat, si chudák uvědomil, až když tvrdě narazil. Mamka je utajený záchranář amatér, který konečně dostal příležitost. Zavolala ornitoložce a ta přijela rychleji, než rychlá k srdeční zástavě. Malého nezbedu nakrmila hovězím masem, zabalila do ručníku a po žebříku s ním vyšplhala do koruny borovice. Mamku hřál dobrý pocit, že zachránila ptačí život. To, co nečekala, byl ptačí vděk. Po pár dnech přiletěl dorostenec na zahradu a kroužil jí nad hlavou. Chtěl se pochlubit, že už není kamikaze, ale velký šikula, který ví, co se sluší a patří. Přišel poděkovat. A tak z toho nakonec byla adopce na dálku a velká láska. Kalous ušatý lítal na zahradu skoro každý den a představil i své rodiče. Mamka se naučila kaloussky a hezky na sebe pohvizdovali. Sblížení došlo tak daleko, že když mamka nebyla na zahradě a kalous měl chuť na táčky, došel si pro ni, přesněji doletěl před okno kuchyně, tam zamával křídly a usedl na sloupek plotu. Prožili spolu v krásné něžné symbióze celé léto. Zvykli si na sebe tak, že když měla mamka odjet na dovolenou, měla v srdci svíravý pocit, jako by opouštěla batole. S podzimem si rodinka kalousů ušatých nejspíš našla jiný domov, ale v mamčině srdci bude mít domov napořád. Ještě teď po letech, kdy jí přiletí vzpomínka na adoptivního okřídleného synka, kterému zachránila život, zalesknou se jí oči. 
Zvířátka, ptáci, stromy, rostliny to je svět, do kterého patříme i my. Jsme-li tichými pozorovateli toho neuvěřitelného zázraku Přírody, kde všechno funguje jak má, je to pro nás velká škola Života. Škola, ve které se zkouší beze slov a napovídat může jen srdce. Příroda je studánkou energie a pitný režim se musí dodržovat. Přeji nám všem, abychom jednou přírodě moudře vraceli to, co nám Ona bezpodmínečně dává.