Léčivé vibrace

Léčivé vibrace

Hlas do nás byl vložen boží vůlí jako nástroj. Byla nám ponechána svoboda, jak s ním naložit. Hlas může ublížit, zranit, dokonce zabít. Hlas může povzbudit, konejšit, léčit. U moře jsem svému hlasu nejblíž. Brzičko ráno máme my tři, moře, můj hlas a já usebranou chvilku. Hlas je vibrace, kterou jsme ohlásili svůj příchod na svět. Je to energie, kterou když dobře uchopíme a nasměrujeme, dokáže uvolnit napětí, rozpustit bloky v těle i duši a najednou jsme o pět kilogramů lehčí, ač nám váha říká něco jiného. Hlas putuje tělem a kudy teče, tudy léčí. Je to vnitřní pohlazení. Baví mě na něm jeho nepředvídatelnost. Nikdy s určitostí nevím, jakou emoci ve mně otevře. S jistotou však vím, že ho vede moudrost a intuice. Hodně často jsem v sobě zavírala dvířka za tím, nač nebyla síla k řešení. Ať to aspoň nemám na očích, když už s tím nemohu hnout. A hlas, zvuk je klíčem, který tyto dveře nenásilně otvírá a nakukuje dovnitř, jestli třeba už není ta pravá chvíle pro čistící proces. On vlastně neudělá nic, jen prochází tělem a bez tlaku, chtění, úkornosti a snažení v nás cosi rozbíhá a my jen tiše pozorujeme, že je nám líp. Co se skrývá za čáry máry nevím, ale je mi lehce, a to mi stačí. Uvolnit pouta, nezadržovat, pustit, nechat jít.

Hlas je léčitel, my jsme pacient a moře popelář, který vše nepotřebné, zatěžující nechá ve svých vlnách rozplynout. I naše lidové písničky jsou dobré felčarky. Jsou v nich opsány radosti a strasti našich předků. Vycházejí ze srdce, proto jsou tak krásné a do našich srdcí se zavrtávají. Když do nich vložíte vlastní prožitek, svou silnou emoci, pocítíte jejich sílu. Písnička, která se narodila z prapradědečka může rozeznít stejnou strunu u prapravnuka. Je to pomoc po staletí předávaná. Léčivá síla v písni uschovaná, zakódovaná v tajné formuli. Tedy, pokud nezpíváte jen kuličky, ale probudíte k aktivitě svoje srdce. Jsem za zpívání, které je mou součástí, životu vděčná, ale u moře si svou vděčnost uvědomuju intenzivněji, protože tady můj hlas promlouvá z mnohem větší hloubky.

Stojím na skalisku, zpívám zprndla hrndla, jak hezky říká moje kamarádka Borůvka a cítím obrovskou sílu svého hlasu. Jeho přirozenost, pevnost, sytost, energičnost. Ač zním na celé moře, v sobě mám ticho. Zvláštní tišinu, která dojímá a mokří oči. S něhou hladím mořskou hladinu, toho popeláře, který si z mých smutků nic nedělá a který mi šplouchavě napovídá: „Nechej odejít to, co pro tebe není dobré. Držet, co ti nepatří, je čiré bláznovství. Buď svobodná, bezbřehá jako já.“ Tečou mi slzy, a přitom mám pusu od náušnice k náušnici. Tomu říkám ideální kombinace. Za tohle moudro, které mi moře přišplouchlo, stojí za to si přivstat.

Z raníčku se vždycky vracím pomalým krokem. To, aby se zvuková esence poznaného, prožitého, posvátného, nevytratila a hezky se ve mně usadila. Jen v tichu můžeme slyšet víc než jen slova klouzající po povrchu. Jen v tichu můžeme slyšet svůj vnitřní hlas.

Milí parťáci, tak zase zítra. Budíka si nedávám, těším se na vás tak, že mé vnitřní hodinky fungují neomylně. Budu tu včas.