Láska na druhý pohled

Láska na druhý pohled

Vím, že člověk má duši, která se z těla uvolní, když putuje na druhý břeh. Ale že má duši počítač jsem zjistila teprve nedávno. Odchod počítačové duše jsem viděla a cítila na vlastní oči a nos. Zhasl mi uprostřed práce, vyšel z něho tenký proužek páry se zápachem spáleného a jeho duše se odebrala do počítačového nebe. Odešel bez varování, bez slůvka rozloučení a já se cítila podvedená. Měla jsem v něm 4000 fotografií, přípravy do školy a podklady k mé nové knize fejetonů. Tedy vše, co bych měla v šuplíku pěkně v deskách, kdyby ho nebylo. Jsem v pytli s kočkama. Jsem naštvaná. Nemám ráda počítače. Ach, jo. Tady pomůže jen zázrak. 

Náhlý skon mého PC mě přiměl k zamyšlení o mém vztahu k technice. Myslím, že jistý odpor jsem si vypěstovala za raného dětství, kdy můj tatínek byl do počítačů velký fanda a jeho koníček vyrostl v koně. Takový kůň zašlápne milovanou rodinu bez oka mrknutí, ani nevíte jak. Když se naši hádali, tak vždycky kvůli počítači. Intuice malého dítěte mi napověděla, že tato neživá neosobní bednička, je můj nepřítel, protože mi bere tatínkův čas. Nejspíš už tehdy jsem si řekla, že se s ním v dospělosti kamarádit nebudu. Jsem velký paličák. Toto rozhodnutí ve mně silně zakořenilo a nešlo přeprogramovat. 
Celkem dlouho jsme si s počítačem držely rozumný odstup a ani jednomu z nás absence toho druhého v životě nechyběla. Pokrok však necupitá, ale štráduje si to mílovými kroky. Když nám ředitel nabídl dobrovolný počítačový kurz pro začátečníky, byla jsem jediná, kdo se nepřihlásil. I důchodci se zúčastnili. Pěkně sama proti proudu jako hrdinka. Další rok nás ředitel přihlásil do kurzu povinně a já byla jediná, kdo musel potupně docházet dvakrát týdně, abych si doplnila znalosti začátečníků. Ne, ne, ničemu neutečeme. Z toho, co nejvíc odmítáme, nám ukrojí dva krajíce. Ale já se jen tak nedám. Mé hlavě nepochopitelné a nudné informace ze mě klouzaly jako šaty žádostivé milenky před horkou chvilkou. Jediné, co jsem si z kurzu odnesla, bylo poetické slovo „myšítko“ a zbytek jsem beze zbytku a bez uzardění úspěšně zapomněla. 
Technická zařízení nejsou tak úplně hloupá a bez duše. Naopak. Jak jsem zjistila, jsou vybavena speciálními senzory, které rozpoznají, že k nim máte negativní vztah a podle toho se k vám chovají. Poznal to i pan ředitel, člověk ryze pragmatický, a to, když se mu v mé přítomnosti sekal počítač a službu odmítala i kopírka. Čestný pionýrský, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, vykázal mě v době materialismu z ředitelny slovy: „Ty zase čaruješ“. Rozuměla jsem dobře těmto věcem mezi nebem a zemí. Naše energie, rozuměj techniky a mé, do sebe narážely, tříštily se a žádná nechtěla ustoupit. Trucovaly jako berani. A co s takovými paličáky? Buď musí od sebe, nebo se pokusí o příměří. Na společný jazyk čas nedozrál. Ještě jsme se měly chvíli trápit. 
A pak přišel větší kalibr. Mým partnerem se stal ajťák. Tady by můj příběh mohl skončit. Každý si umí živě představit, jak asi dopadlo setkání počítačového profíka s analfabetem. Teď mám odmítaný kurz denně. Petr si u mého počítače sedá na dvě židle. Mentorskou a komentátorskou. On, jinak introvert, vede dlouhé monology a zřejmě, aby si protáhl krční páteř, každých pět minut kroutí hlavou. Můj Petr nechápe. Začne dlouhým výčtem, co všechno dělám jinak, než ostatní lidé, tedy špatně. Pak plynule přejde k lamentacím a svolává svatou rodinu: „ Pane Bože, Ježíši Kriste, Panenko Maria Podsrpenská, jak se ti tohle povedlo? Proč máš zasekanou plochu ikonami, proč uložené soubory nemají názvy…?“ Cítím, jak se v Petrovi vaří krev, vidím, jak mu tepe ve spáncích. V těchto chvílích ho nechávám v dramatu jednoho muže a neodporuju. Ani nemohu, protože, ruku na srdce, netuším, jak se mi to či ono povedlo. Já prostě klikám myšítkem. Zůstávám klidná vně i uvnitř. Je to hra, která měla už tolik repríz a vím, že skončí happy endem. Drama vrcholí. „Už jsem ti to tolikrát vysvětloval. Jak je možné, že si to stále nepamatuješ? Takové základní věci chápou i studenti v mé skupině. „Petr pracuje jako speciální pedagog ve vězení a vede IT kroužek pro odsouzené s mentální retardací. Poměrně často mi dává své klienty za příklad. Už jsem přemýšlela o tom, že bych jim napsala dopis, aby měli radost, jak je jejich vedoucí chválí. Chvála potěší a zvedá sebevědomí. O tom něco vím.
Lekce pokračuje. Petr odpustí páru a s ní odpustí i mně mou nedotčenost technikou. Zas a znova obětavě a trpělivě vše vysvětluje a já na jedno oko dávám pozor a na to druhé pozoruji cvrkot venku, kam se těším, až lekce skončí. Na procházce, daleko od pekelného stroje, nahodím úsměv oddané milující ženy, který je v mém rejstříku úsměvů nejúčinnější, a přichází čas pro můj monolog.: „Petí, Bůh je spravedlivý a moudrý. To, že na mě skrblil s talentem na počítače, má určitě svůj důvod. Ale podívej, na tu štědrost v jiných talentech! Já jsem s tím, co mám, spokojená. Máš vedle sebe úžasnou ženu, která je holt tupá na techniku. Tak se s tím smiř a buď rád, že mě tak hezky doplňuješ a můžeš mi pomáhat.“ Můžeš mi pomáhat, zdůrazním. Závěr máme oba nejraději. Petr mě obejme a šeptne do ucha: „Miluju tě a jsem rád, že tě mám.“ Vždyť to říkám. Happy end. Ano. Takhle je svět v pořádku. 

PS: Před dvěma měsíci jsem se naučila psát ve wordu. Když mi má dcera nakoukla přes rameno, rozzářila se: „Mami, ty jsi šikovná, chválím!“ Čtverácky jsem na ni mrkla: „A umím to i uložit.“ Dělám pokroky. Jsem holka učenlivá. Musím přiznat, že technika, když se to s ní nepřehání, může být i pomocník a má své klady. Však já se k ní jednou prokoušu. Láska na první pohled to už nebude, ale ten druhý má šanci.