Kyselka Škarohlídová

Kyselka Škarohlídová

Na každé dovolené se potkáte s Kyselkou Škarohlídovou. Poznáte ji podle toho, že hned po nástupu do transferového autobusu pokukuje jako včela slídilka po nějakém problému, ve kterém by se mohla ponimrat, který by mohla rozpitvat, který by ji nasytil. Naše Kyselka měla štěstí. Problém jí přišel v ústrety hnedle po nástupu do autobusu. Sedla si na první sedadlo, určené delegátce a těsně před odjezdem ji řidič poprosil, aby si přesedla jinam. Na Kyselku zbylo místo vzadu a konflikt tu byl tak rychle, jak rychle vyletí korkový špunt ze šampíčka. Škarohlídky nepotřebují příručky ani čtecí zařízení, načuřenkyně sypou salvu nepěkných slovíček z rukávu. Hrají svou roli většinou celoživotně, mají nazkoušeno. Řecký řidič byl ušetřen, jen z intonace mohl odtušit, že je paní pěkně našlápnutá, jen bouchnout, ale nezdálo se, že by mu to zkazilo den. Zato čeští turisté si bez objednávky vyslechli pestrý rejstřík negativ na začátku své pozitivní dovolené. I když se vás problém netýká, těžké energii, navíc střílené z takové blízkosti, neuniknete. Mohla jsem říct: „Paní, posaďte se na mé místo. Já tudy jela už šestkrát a vím, že o nic nepřijdu.“ Ale brát někomu hračku, když ji právě dostal, se nedělá. Lepší je být pozorovatelem cvrkotu. Je to škola a člověk občas musí vidět to, čeho se má ve svém životě vyvarovat.

          S prvním dotekem chodidla na řecké půdě se mi přiostří intuice jako by ji ořezávátkem do špičky ořezal. Věděla jsem, že mě ještě nějaký ten zážiteček s touto ženou čeká. Bylo to tak. Kyselka si vybrala stejný hotel jako my. Ano. Každý den jsme se potkávali u snídaně. Sedala jsem si od jejího kyselého pohledu co nejdál. Člověk nikdy neví, co by na něj mohlo přeskočit. Kyselka tu byla s dcerkou, kterou jsem pojmenovala Bublina apatická. Vydržela si podpírat hlavu a dívat se do vzduchoprázdna s výrazem těžce znuděného děvčete rekordně dlouho. Prakticky po celou snídani byla nemastná, neslaná, nekořeněná. To je mi dvojka. Až mě v tom řeckém horku zamrazilo.

Na informační schůzce si Kyselka vzala slovo hned na začátku a zaskočila delegátku otázkou: „Jaké mají uklízečky kompetence a co je náplní jejich práce?“ Delegátka byla zřejmě novicka a při jejím mládí toho o domácích pracích nejspíš mnoho nevěděla. Nejistá odpověď: „No, asi vytřít, ne?“ byla pro Kyselku jiskérka, která rozfajrovala doutnající fakuli. „Měla jsem na stole jídlo, vyhodila ho. Chladila jsem si v hrnku převařenou vodu, vylila ji.“ Když už dostala slovo, vzala to z gruntu. „Ze silnice je slyšet hluk, kameny v moři kloužou, na pláži je slunečník na slunečníku a kdeže najde ten cestovní kanceláří inzerovaný klid?“ Delegátka přerušila tok jejich stížností a přislíbila, že po schůzce spolu vše vyřeší. No, řekla bych, že maximálně umravní v aktivitě přepečlivou uklízečku, ale na ostatní stížnosti bude všemocně vyhlížející delegátka málo mocná.

          Dříve jsem měla misionářské sklony. Snažila jsem se negativisty obracet na víru pozitivismu verbálně i vlastním příkladem. Výsledky mé misijní služby nebyly valné, popravdě byly žalostné. Někdy mě poslali do háje, jindy mě označili za sluníčkářku, jindy za idealistku a snílka. Konvertovat musí každý z vlastní vůle. Žádné přesvědčování, že záleží na úhlu pohledu, že je lepší vidět sklenku do půli naplněnou než do půli prázdnou, že život poskytuje tolik možností, jak ho prožít hezky a nenafučeně, nemá smysl. Smysl má žít sám jak nejlíp to jde a ostatním nechat svobodnou vůli. Teorie by mi šla, v praxi drhnu jak nenamazané dveře.

          V neděli v pět jsem běžela opět pět, cvičit a plavat na ještě spící pobřeží. Všechna thassoská rána jsou nádherná, ale tohle mělo ještě vrtící ocásek. Po čtyřhodinovém dopingu jsem to vzala radostně přes snídárnu, kde vždy krásné ráno završím melounovým orgasmem. Kyselka s Bublinou nezklamaly ani poslední den. Jedna podmračená, druhá odpojená, dojídaly snídani. Místo abych si sedla ke stolu s výhledem na moře, jsem se nepochopitelně na děvčata usmála, pozdravila je a zeptala se, jestli mohu přisednout. To jsou ty vlny. Nejen mořské, ale i ty v lidech. A jedna taková vynesla poslední zbytky mých misionářských ambicí na povrch. Asi jak jsem svou vlastní vnitřní radost nemohla unést a potřebovala jsem se o ni rozdělit s potřebnými. Cvrlikala jsem oslavné písně na krásu tohoto místa. Žena byla na krátkou chvíli v šoku a na delší v opozici. „Jak se vám tu může líbit? Je tu strašně moc lidí, hluk, ječení dětí, v noci nemůžeme spát, štípají tu komáři a hudba z řeckých večerů je k nepřežití. Připadala jsem si jako obhájkyně na soudu. „K nepřežití je chrápání mého muže. Spím na balkoně. Komáři bzučí tišeji, než můj muž spí. A štípance ve slané vodě za chvilku zmizí. Vždycky si musíte vybrat to menší zlo. A já, ač dávám ve všem přednost Petímu, v tomto případě raději sdílím lože s partičkou komárů.“ Zaujaly mě její oči. Zabodly se do mě jako laser. Chtěla nají důkaz, který by mě usvědčil ze lži, ale nenašly nic. „A hluk na pláži vám nevadí?“ „Vadí, proto tam nechodím a jsem přitisknutá ke skále na pidimidi prostoru. Sice riskuju, že si odřu zadek, když lezu do vody, ale je to o prioritách. Téměř vždy máte na vybranou ze dvou možností a já volím tu, která mi udělá den pohodovější.“ Ukázala jsem Kyselce a Bublině odřené koleno a komáří štípance. Aby do mě nebodala laserové oči, doložila jsem důkazný materiál raději sama. Kyselka však byla neodbytná a výslech pokračoval. „A vy chodíte plavat takhle brzy ráno? A to pak chodíte už jen na bazén?“ Má odpověď jí přinesla jen další šok. „Na raníčky chodím v pět a v bazénu jsem za šest let nebyla ani jednou. Jsem celý boží den a slovo boží podtrhuji, u moře. Jedu dvanáctky s tříhodinovým přesčasem.“ „Kde pracujete?“ „Jsem učitelka.“ A opět ty oči. Tentokrát vytřeštěné. A další laserové vyšetření. Tedy já budu po ránu prosvícená, možná i osvícená. „Na základní nebo střední škole?“ „V hudebce.“ Ženě se poprvé za náš rozhovor ulevilo. „Tak to jo. Ještě jsem totiž neviděla takhle veselou a pozitivní učitelku. V hudebce to asi možné je.“ Kyselka se poprvé usmála. No, výborně. Ledové kry ve 35 stupních konečně povolily. Nakonec jsme si docela hezky popovídaly. Ale i tak jsem ráda, že nestavím dům v Českém Těšíně. Kyselka tam totiž pracuje na stavebním úřadě jako úřednice.

          Meloun dojeden, je čas vytáhnout spáče z peří, abychom spolu romanticky posnídali. Děvčatům jsem popřála krásný poslední ostrovní den a šťastný návrat domů. I Bublina se na chvíli zpřítomněla a řekla na shledanou. Víc jsem udělat nemohla. Jen jsem blikla lampičkou, která na chvilku lízne světlem do jejich tmy a objeví se před nimi krása tohoto místa. Pro někoho ráj, pro jiného místo, kam už nikdy nezavítá. A proto střezte se obracet lidi na svou víru. Na své vidění světa, na svůj pohled na život. Nepoučuji vás. Ne, ne, ne. Tato slova patří hlavně mně. To já umanutě říkám každý den svému muži. „Jsi hříšný muž. Víš to? Jít jednou za den do moře je u moře hřích.“ A přitom Petí má na svou hříšnost úplně jiný pohled. On je na svém lehátku s knihou stejně spokojený jako já v moři. A navíc je moudrý. Neříká mi: „Regí, co je to za nápad vstávat o dovolené v pět ráno a pelášit k moři a ráchat se v něm celý boží den. Dělej to jako já. To je lepší.“ Ta představa mě vyděsila. Dávám si závazek. Dnes mu ani jednou neřeknu: „Pojď se mnou do vody.“ Jeden uvědomělý den bych dát mohla, když jsem samu sebe tak hezky poučila.