Kypr kypří duši

„Co děláš ve čtvrtek večer?“ Sahám po diáři a listuju. „Jdu naposledy do práce a večer mám volný.“ „Tak poleť na Kypr!“ Přeslechla jsem nebo Kájovi přeskočilo? A pak se adventní zamotané klubko začalo pomalu rozmotávat. Moje Regí letí s kamarádkou Natálkou na Kypr a nabídla našim společným přátelům Bártíkům, aby letěli s nimi. Kája byl nabídkou nadšený, zbytek rodiny nikoli, ale protože je Gábi nejlepší žena na světě, dala Kájovi svolení a požehnání, aby letěl sám, tedy přesněji s dvěma mlaďoškami. A protože je Gábi nejen nejlepší manželka, ale taky nejlepší kamarádka a ví, jak miluju moře, připojila větný ocásek: „Zavolej Regí, třeba se přidá.“ Nejlepší rozhodnutí jsou ta, která uděláte během pěti vteřin. To vám do přání a tužeb srdce ještě rozum nekecá. Já měla na rozmyšlenou patnáct minut, ale i tak mělo mé rozhodnutí přívlastek „nejlepší“. Rozum byl totiž v takovém šoku, že nestačil zmobilizovat své síly, aby udělat dlouhý seznam protiv, proč nemám odletět.

První, komu jsem zavolala, byl můj Petí. Nejen Kája má nejlepší ženu na světě, i já patřím do rodu šťastlivek a mám vedle sebe nejlepšího chlapa na světě. Petí, ač Váha byl v tu chvíli rozhodný Střelec. „Regí, leť. Vím, jak miluješ moře. Kdybych nebyl na neschopnosti, letím s tebou. A o mě se neboj. Já si po letech (míněno roky, které jsme spolu) udělám svoje staromládenecké Vánoce. Gaučík, televizka, knížka a jeskyně na petlici. Leť a užij si to!“ I mamka mi moji kyperskou misi posvětila. Bude s vnučkou a pravnučkami, žádný problém. Dobře tedy. Letím.

Holky dokoupily letenky, zabukovaly ubytování a zajistily auto na letišti. Jak jsem odpůrce a nepřítel techniky, tak v tomto směru smekám. Je skutečně velkým pomocníkem. Během chvíle bylo z domova vše zařízeno a už nebyla možnost udělat krok zpět. Takový tobogán emocí jsem už dlouho nezažila. Na začátku moment překvapení a šok, přes záplavu radosti, že nasytím svou cestovatelskou touhu a budu deset dní u moře a v horách k panice-proboha, co jsem to jen udělala, vždyť já poprvé po 55 letech nebudu s rodinou u stromečku! Ráno jsem s prvním oka proloupnutím měla pocit, že nabídka kyperských Vánoc byl jen sen. Druhé oko mě střemhlav hodilo do reality. Člověk mého naturelu potřebuje hranice, mezníky, mantinely a pevnou půdu pod nohama, kterou zná. Potřebuje své jistoty, a protože jistoty jistí, zajistí mu pocit bezpečí. Mým jediným opěrným bodem byl batoh 40x30x20. A protože tonoucí se stébla chytá, chytla jsem se batohu. Poletím já a osm nahňoucaných kilogramů věcí. Nakonec pohoda. A ještě se mi vešla krabička s cukrovím a dvě hrušky. V Praze na letišti se sešla sešlost poněkud nesourodá. Dvě protřelé cestovatelky baťůžkářky, jeden otec od rodiny věku zralého, který letěl letadlem poprvé (ani on, ani my nevěděli, co to s ním udělá) a jedna netrpělivá čekatelka na důchod, která zobe prášky na bolesti zad jako sýkorky ptačí zob. Zvláštní na tom všem bylo, že hned od první chvíle bylo tomuto podivnému společenství spolu dobře. Byla legrace, byla pohoda, a to mě uklidnilo.

Odlétali jsme 22.12.2022 ve 22 hodin-tady někdo čaruje. Přímo kouzelný začátek našeho ostrovního putování. Let byl klidný, auto na letišti přistavené bodrým nakypřeným Kypřanem, ubytování v tiché čtvrti naprosto naplňující naše potřeby. Jen chlad v apartmánu nás trochu zaskočil, ale Kája si poradil a klimatizace hnedle zafungovala jako kamínka. Spát jsme šli kolem páté hodiny a v devět už jsem stála na balkóně a okukovala mandarinkový háj, který jsme měli pod okny. Pěkná úrodička, trsy mandarinek připomínající hrozny vinné révy. To je sen. Sluníčko bylo ještě rozespalé, nemělo sílu zápasníka, ale vysílalo signály příslibu, že se za chvíli zcela vykulí a rozpálí. Začínám Regí, která se chce odstěhovat za sluncem, rozumět. Je to silná motivace. Však i já mám veřejný sluníčkový sen. Tak jako je střídavá péče, já bych chtěla střídavý domov. Půl roku v Řecku a půl roku v Česku. I proto jsem ta netrpělivá čekatelka na důchod. Už aby to bylo. První den na Kypru nás čekala Larnaka a její okolí. Nejprve dvě solná jezera, kde jsme poprvé v životě viděli plameňáky ve volné přírodě. Nebylo jich deset nebo dvacet, ale stovky. Regí říká tisíce, ale pod to bych se nepodepsala. Vidět to růžové nadělení cvičící jógu a stojící povětšinou na jedné noze, byl zážitek. Ovšem vidět růžové nadělení v letu nad našimi hlavami, kdy cítíte obrovskou energii sjednocené tlupy, to není hejno vrabců, to je majestát. A vám spadne brada, dech se zatají a oči chtějí vyskočit z důlků, aby jim nic z té boží krásy, ladnosti pohybu a ušlechtilosti letu neuniklo. Příroda nám v každičkém okamžiku ukazuje svou promyšlenost, propracovanost, dokonalost a genialitu. Zároveň připomíná, že co je dokonalé, je jednoduché.

Larnaka je velké pobřežní město, kde tepe historie a současnost v přívětivé symbióze. Při procházce po pobřežní promenádě jsem ocenila pokrývku hlavy, kterou mi těsně před odletem vtiskla Gábi do ruky. Ona miluje klobouky a čapky a má jich doma stejně jako ponožek. Je totiž bez čepice hlavobosá stejně jako datel bez červené čepičky. U Gabči mám vždycky pocit, že má, na rozdíl ode mě, u sebe všechno potřebné i nepotřebné pro případ, kdyby náhodou. A já lehkomyslnice čapku na Kypr nesbalila, jedu přece k moři, ne? To, že letím v prosinci mi nedošlo. Po krátkém čepicovém intermezzu zpět na rozfoukané kyperské pobřeží. Kromě tříštivých vln můj zrak upoutaly originální kamenné lavičky. Byly to obrovitánské oblázky do hladka opracované. Možná výstižnější by bylo „oblazy“, já vím, že toto slovo neexistuje, ale tak jako je obrázek-obraz, mohl by být oblázek-oblaz. Proč ne? Byly rozházené po celé promenádě a v parném létě jsou určitě nabité sluncem a lákají k posezení či poležení. V prosinci k ničemu nevybízejí, ale oko si přijde na své. Čistá krása. Jen si je sběratel kamínků nemůže strčit do kapsy.

Káju trochu bolelo v krku. Larnaka je protkána lékárnami a my si vybrali zrovna tu, kde šéfuje lékárnice Češka. Pro obě strany příjemné popovídání, a kromě pilule na bolest v krku jsme dostali pár tipů na pěkná ostrovní místa. Občas je i bolest v krku užitečná věc. Kája je nadšený ochutnávatel kyperských jídel. V malém bistru si vybral výtečnou domácí řeckou musaku, holky daly na jistotu řecký salát, jen já měla, jako obyčejně, špatnou ruku při volbě jídla. Brambora plněná sýrem vypadala na obrázku vábivě. To, co mi však přinesli, byla suchá brambora s dvěma tenkými štráfky sýra. No, hrůza na pohled. Pokrm to nekořeněný, neslaný, nemastný, nevábně vypadající. Jediným zážitkem, který jsem si z restaurace odnesla, byla zvýšená hladina adrenalinu, jak jsem byla naštvaná. Nezbylo než ten den nasytit oči krásou starobylého městečka, uši zvukem moře, nos vůněmi růží a rozkvetlých keřů a kručící žaludek ignorovat. Krásný den to byl. Hezky se mi usínalo a zítra nás čeká štědrost od božího rána do božího večera. Tedy štědré kyperské Vánoce.