Korfu, má osudová láska

Korfu, má osudová láska

Nejprve musíte ztratit kotvu, aby vás mohlo moře vzít na dobrodružnou plavbu do neznámých končin. Sice je ve vás malá dušička, protože takovou svobodu jste nikdy neměli, vlastně ani nechtěli a zpočátku vůbec netušíte, jak s ní naložit a jak chutná. Po těch letech, kdy jste pořád něco drželi, svírali, rovnali, zachraňovali, tlačili, všechno pustíte a necháte se unášet proudem bez cíle a kontroly. Co na tom, kam vás proud zanese, nemáte přece co ztratit.

Navenek hrdinka s hrdě zdviženou hlavou, uvnitř nadrobno nasekaná jako pažitka, kterou se chystají hodit do vroucí polívky. Asi tak jsem se cítila, když jsem vystupovala s dcerkou z letadla na Korfu. Potřebovala jsem utéct hodně daleko. Ale toho, před kým jsem utíkala, jsem táhla sebou jako těžký balvan na dovolenou. Těžko přece nechat doma samu sebe.

Na Korfu jsem se více než kde jinde přesvědčila, že všechno je v našem životě pečlivě naplánováno a že náhody neexistují. Setkání s Yiannisem, majitelem apartmánového komplexu, bylo osudové. Yiannis měl neuvěřitelnou schopnost stmelovat lidi všech generací, různých národností, odlišných charakterů. Od prvního okamžiku jsem měla silný pocit rodinné atmosféry.  A tak Holanďané, Italové a Češi tu v taverně trávili pospolu večery jako by byli doma ve svém obýváku. Yiannis svou srdečností a charismatem vytvářel mezi námi jakési neviditelné předivo a my se díky jeho člověčině družili a navazovali kratičká letní přátelství. Jednou nás Yianny v noci naložil na korbu auta a odvezl do Spartilas na slavnost, kde všechny hostil. Jindy posbíral po rezortu pár lidiček a udělal pro nás vyhlídkovou jízdu po ostrově. Dostali jsme se na místa, kam běžný turista nezavítá, protože se drží osvědčených průvodců. Jindy nás zase učil kolektivní řecké tance a bavil se tím, jak se nám pletou nohy. Bylo veselo a my roztančení a spokojení uléhali ke spánku.

 Yianny je nejpracovitější Řek, jakého znám. Kamarád sarkasticky dodává, že je to jediný pracovitý Řek v celém Řecku. Časně ráno nakrmí nepočítaně koček z blízkého i dalekého okolí, vyčistí bazén, vypere prádlo, nakoupí, odveze odpadky, zalije zahradu, uvaří a večer vymydlený, v bílé košili vítá v taverně první hosty. Spát chodí dlouho po půlnoci, až vyprovodí posledního turistu. Před spaním si ještě zapálí cigaretu a spokojeně přehlíží okem tavernu jako by říkal: „Takto je svět v pořádku a já k tomu malým dílem přispěl“. V sezóně spí tři až čtyři hodiny. Nechápu, kam chodí pro úsměv, kterým mě ráno po šesté hodině vyprovází na východ slunce. Dnes už vím, že na otázku „jak se máš“, musím odpovědět „dobře“. Jiná odpověď se totiž nepřipouští. Když lidé žijí v souladu se sebou a přijímají, co život přináší, jiná být ani nemůže. A Yiannis takový je.

Jednou mě Yiannis nachytal na skalnatém ostrohu, jak přisoluju moře. „Proč slzy?“ (Yianny za ta léta vládne všemi jazyky. Každým do té míry, do které potřebuje.) „Odešel mi manžel.“ „Umřít?“ Zeptal se s účastí. „Ne, za jinou ženou.“ Yiannisova tvář se rozjasnila. Mávl rukou. „Když ne umřít, dobrý. Nevadí, bude jiná muž.“ Přestala jsem cedit nudle a musela jsem se smát. Proč nemám kousek jeho nadhledu? Bylo mi jasné, že Yianny by truchlil po rozchodu jen dobu nezbytně nutnou. Závidím lidem, kteří umí z těžkých životních zkoušek rychle vybruslit a neztrácejí hlavu. Prostě bouchnou dveřmi a žijí bez trpkých pocitů dál svůj život. Umí odhodit zátěž minulosti a přetnout rezivějící řetěz vzpomínek. Jsem pravý opak. Ze sebelitování jsem měla vždycky jedničku a v sebetrýznění jsem přímo vynikala. Mohla bych vést kurzy sebedestrukce, mám totiž zaručený návod, jak se úspěšně a bez velkého úsilí zničit vlastními výčitkami. Příklady táhnou a nejlíp ty vlastní. Když přišlo v těžké situaci nějaké to nadlehčení, nechytala jsem se stébla jako by to udělal každý rozumný člověk. Naopak, stéblo jsem hrdinně odhodila a přilila pro jistotu trochu toho sebeobviňování, to, aby se za mnou voda zavřela a já dopadla pěkně až ke dnu. Když trpět, tak pořádně. Žádné polovičatosti. Žádné úlevy.

S Yiannisem jsme seděli vedle sebe na skále a pozorovali mlčky klidnou mořskou hladinu. Pak se na mě otočil a rozhodně povídá: „Ty nemá muž, já nemá žena. Ty jen zelený (jsem vegetariánka). Levná žena, dobrá žena. Budeme spolu.“ Hleděla jsem na něj s vykulenýma očima a otevřenou pusou. Nebylo pochyb, že to myslí vážně. Že si mě tu nechá. Hlavou mi proběhlo, jak všechno zimní oblečení a obutí rozdávám kamarádkám, do lodního kufru balím letní garderobu a za minulostí dělám leteckou čáru. Přes léto budu obsluhovat v taverně, přes zimu sbírat olivy. Ve volnu psát a kreslit. Rodina za mnou bude jezdit na prázdniny. To nemělo chybu.  Celý život jsem byla hodná, poslušná holka. Co jednou udělat něco ztřeštěného, něco, co ode mě nikdo nečeká, nejméně já sama? Šílené ženy dělají šílené věci. Mám docela dobře nakročeno.

Od tohoto rána jsem už moři do jeho solného dávkování nefušovala. Najednou se v mé hlavě vyjasnilo, jako když ráno vyjde slunce nad ostrovem. Co udělá jedna nabídka k sňatku. Došlo mi, že mě můj muž opustil v tom nejlepším čase. Jsem zralá, když se trochu přišmrncnu, tak i krásná ženská, děti samostatné, starosti žádné. Dal mi jedinečnou šanci postavit se na vlastní nohy, stát se nezávislou a užívat si život prostě jen trochu jinak. Bez něho.

Na Korfu jsem se neodstěhovala. Hodné, poslušné holky se nejdřív musí naučit dělat malé ztřeštěnosti, než dostanou odvahu k těm velkým. Svému muži děkuji za životní zkušenost. Dnes už vím, že odešel pro mé dobro. Dal mi svobodu, kterou jsem sice nechtěla, ale nakonec jí přišla na chuť. Tolik jsem se toho naučila. Pochopila jsem, že samota a osamění mezi sebou nemá rovnítko a tu samotu si umím užít.

Osm let jezdím společně s dcerkou v létě za Yiannisem. Za tím výjimečným mužem z pohádkového ostrova. Snad proto, že mi tady, na jednom skalnatém ostrohu docvaklo, že život jde dál vždycky a za každých okolností a je na nás, jestli ho profňukáme nad rozlitou kaší nebo začneme vařit znovu. Yianny mi každý rok nabízí sňatek. Yianny je má jistota. Až dospěji k velkým ztřeštěnostem, koupím si pouze jednosměrnou letenku.

A pro tento příběh, a ještě mnohé další miluji Korfu. Tady čas plyne v rovnováze s rytmem země. Je tu čerstvé povětří a velká voda, která umí zázraky. Panuje tu řád, který běžnému pozorovateli může připadat jako chaos, ale vstoupí-li do něj, začne plynout a žasnout. Tohle, a ještě mnohem víc je pro mě Korfu. Je to prostě osudová láska.