Kbelíkiáda

Člověk se narodil proto, aby se radoval ze života. Tuto moudrost mají v sobě Řekové hluboce zakořeněnou a žijí podle ní. Jejich způsob života se mi líbí. Ráno si před tavernou dají řeckou kávu a cigaretu, dívají se na moře a souzní s poklidným ránem. Odpoledne mají siestu. Venku je vedro, dělat v něm cokoli, by bylo o život a Řekové život milují, tak proč s ním hazardovat. Večer posedí v příjemné společnosti přátel u vína, oliv a fety, tančí, živě debatují a slaví tak další den na světě.  Proč jen jsem se nenarodila jako Řekyně? Uměla bych se tak krásně radovat ze života. Abych to radování aspoň trochu okoukla, jezdím do Řecka každý rok na dovolenou. Loni jsme zvolili diamant Jónského moře-Lefkadu. Patnáct dní sladkého ráje. Rázná delegátka Hanka nám na informativní schůzce vykreslila ostrov v tyrkysových barvách a na samý závěr rozsáhlého výkladu, jen tak na okraj, nabídla cedulku s nápisem ,,Nerušit" pro ty, kteří ráno déle spí, s poznámkou, že bytní poměrně brzy ráno uklízejí. Tuto poznámku pod čarou nikdo neregistroval a cedulku si nikdo nevzal. Plni očekávání jsme večer uléhali ke spánku a těšili se na objevování krás řeckého klenotu. Můj muž spí rád a k mé nelibosti poměrně hlasitě. Proto se při našich mořských dovolených dobrovolně stěhuji na balkón. Neberu to jako újmu, ba naopak, jako bonus. Nad hlavou hvězdičky, zářivý měsíc, celonoční šumění moře, co víc si přát. V šest hodin ráno mě probudilo cvaknutí dveří, pan Leonidas se svou ženou, každý v ruce kbelík a koště. Znovu jsem se podívala na hodinky, jestli mě zrak nešálí. Bylo opravdu šest hodin a bytní začali vytírat chodby. Sice se pohybovali jako myšky, ale i myšky občas drcnou do kbelíku, či ťuknou koštětem o zábradlí. To ráno už jsem neusnula, stejně jako všech dalších patnáct rán, kdy jsem pozorovala smetákové blues. Balkón byl totiž výbornou pozorovatelnou. Nebylo to obyčejné uklízení, ale dokonalá choreografie baletních tahů smetákem. Oba byli do své práce hluboce ponořeni. Připomínalo to meditaci tibetských mnichů, či křesťanskou modlitbu. Ano, byl to ranní rituál, který měl svůj řád, svá neměnná pravidla. Vždycky jsem si myslela, že uklízení je otrava a nutnost, ale tohle byla radost a svátost. Pravda, zpočátku jsem měla nutkání říci paní bytné, že před deseti minutami vytřel chodbu její muž, ale má zdrženlivost se ukázala jako prozíravá a správná, neb dny následující brali chodby vždy dvakrát. Denně setřeli všechny parapety, zábradlí, rolety, vytrhali plevel na úzkém záhonu a posbírali spadané citróny. Když jsem poprvé viděla do pravého úhlu shrbenou paní bytnou, vybavila se mi pohádka Zlatá přadlena. Jedna měla velký pysk, druhá obrovský palec a třetí rozplácnutou nohu... Od čeho máte tak velký pysk, palec a nohu?... Od předení, panáčku, od předení... Paní bytná má shrbená záda od vytírání. To není pohádka, to je skutečnost. A pak, že pohádky nemají reálný základ. Když odložili smetáky, sedli si na zápraží a na tváři se jim rozhostil klid a mír. Seděli tu dva šťastní lidé. Leonidasovi obden prali a kladkostrojem v 7.15 dopravovali koše s prádlem na střechu domu. Stroj byl stařičký jako naši bytní a rachot, který dělal se jen stěží dá popsat. Budíček stoprocentní. Petr vstává celý rok do práce v 5.30. Dovolená pro něj znamená nejen nevšední zážitky, ale také možnost přispat si. Pokud ho tady v šest hodin nevzbudí kbelíkiáda, pak v sedm patnáct zaručeně břinkostroj. Petr od časného rána špačkoval a ženy mi potvrdí, že není nic horšího, než špatně naložený muž na dovolené. Chápala jsem ho, bylo mi ho líto, přesto jsem byla těm dvěma starouškům obhájcem a fandila jim. Tento neplánovaně předplacený budíček však byl k něčemu dobrý. Užili jsme si překrásná romantická rána na pláži, kde nebylo človíčka. To, co je hezké, utíká jako voda, stejně tak rychle odplynula naše dovolená. Když se letadlo odlepilo od země, zavřela jsem oči a měla před sebou tyrkysové moře, bílé oblázkové pláže a dva usměvavé staroušky s kbelíkem a smetákem, kteří našli svůj smysl života.