Jeziny

Jeziny

Na pláži Barbati „obýváme“ s dcerkou malou jeskyňku. Ona si čte, já kreslím. Spolu, a přitom každá ve svém světě. Jsme tu schované před sluncem a nožky nám hladí a chladí  moře. Náš svérázný kamarád Martin nám říká Jeziny. Toto pojmenování se nám líbí. Pravda, Smolíčka nemáme, ale pohádkově se máme. Když si Martin prohlížel mé obrázky, zpytavě se na mě zadíval a řekl: „Přiznej se, ty v té jeskyni kouříš trávu!“ Rozesmálo mě to. Já nekuřačka abstinentka a mé obrázky připomínají halucinogenní výjevy. Super! Lítám si, a zadarmo!

Ano, celé dny kreslím. Je to takový nepřetržitý pastelkový mejdan. Kreslím všude. Nejen v naší soukromé jeskyňce, ale i na oblázkové pláži, na skalách nad mořem, v olivovém háji, v taverně. Zvukovou kulisu mi dělá šplouchání mořských vln a orchestr cikád. Prožívám úžasnou katarzi. Dokreslím jeden obrázek a už už sahám po další bílé čtvrtce a nedočkavě se těším na první tah. Jsem jako malé dítě, které si svou hru naplno užívá. Jsem zas a znovu překvapovaná, s jakou lehkostí obrázky vznikají, bez mého přičinění, bez úsilí. Vypínám hlavu. Nemyslet je příjemný pocit. Proč jen si tento luxus dopřávám tak zřídka? Nejlépe se kreslí za podvečerního měkkého slunce, kdy moře rozprostře svou širokou paletu barev a odstínů. Vše kolem mě je v dokonalé harmonii. Příroda je naprosto jedinečný umělec. Je nedostižná. Člověk pak už jen napodobuje, kopíruje geniálního mistra. Jsou to okamžiky, kdy si uvědomuji své velké štěstí, že mohu být takového zázraku součástí. Byť jen jako plagiátor, byť jen na prchavý okamžik. Vše kolem sebe mohu vnímat pěti smysly a občas i tím šestým. Užívám si svou soukromou chvilku vnitřní svobody.

Když jedna psycholožka listovala mými obrázky, řekla: „Hezky se mi v nich čte.“ Nechápala jsem. Obrázky se nečtou, na obrázky se dívá. Vysvětlila mi, že v některých kresbách se dají číst příběhy a ty mé mezi ně patří. Číst jsem v nich neuměla. Docela mě to mrzelo a trochu štvalo, že někdo cizí umí rozkódovat barevné vzkazy. Ujistila mě, že se to naučím, až přijde ten správný čas. A tak jsem kreslila a čekala a pravý čas si dával na čas. Až jednou… Byl krásný tichý podvečer, kterých je na Korfu dvanáct do tuctu. Na pláži si ke mně přisedla kamarádka, která, stejně jako já, tráví léta léta na Barbati. Chvíli jsme si povídaly o dětech, o práci a ona pak zvážněla a poprosila mě o službu vrby. Vyprávěla mi svůj příběh bolesti. Tiše jsem naslouchala a byla překvapená, čím může člověk projít, aniž by to na něm okolí poznalo. Ajka byla usměvavá, pohodová, pozitivní, a přitom v sobě nesla obrovské trauma, které nemohla, nechtěla, nedokázala nikomu říct. Bylo zapouzdřené hluboko uvnitř. Nikdy jsme nebyly důvěrné kamarádky, a proto jsem se divila její otevřenosti. Možná moře dokázalo najít klíč k uzavřené schránce, aby pročistilo, vymylo, vyléčilo bolest minulosti. Celý večer jsem měla plnou hlavu a srdce Ajčina příběhu. Vzala jsem pastelky a kreslila. Když byl obrázek hotov, zůstala jsem nad ním v úžasu stát. Uměla jsem ho „přečíst“. V kresbě se zrcadlilo zcela jasně Ajčino vyprávění. A co víc? Svůj příběh v něm našla i kamarádka. Dokonce v něm objevila ještě více symbolů než já. Kdo ví, možná se nám společně podařilo rozpustit alespoň část traumatického zážitku, maličko duši nadlehčit.

Po návratu z Korfu se mi vždycky nějaký čas stýská. Po hladivém moři, hlučném orchestru cikád, sladkém nicnedělání…Vlastně ani nevím, proč mě moře tak mocnou silou přitahuje. Možná proto, že jsme převážně z vody, možná proto, že z vody pocházíme, možná proto, že má blahodárný vliv na lidskou psychiku. Moře houpá a kolébání nás vrací na začátek. Do dětství, kdy nás houpali v kolébce nebo v náruči. Do času maximální spokojenosti, kdy nám bylo jen dobře. Už vím, proč miluji moře, proč kreslím obrázky připomínající embryo, počátek života. Podvědomě se chci vrátit do klidu, do bezpečí. Prostě zpátky do dělohy.