Jen si tak trochu vzlétnout

Nahoře na kopci nasadím brýle a úsměv a svištím si to ze sjezdovky volným pádem. Po pravdě, volný pád zažívám jenom já ve svém pocitu, přihlížející vidí v mé jízdě poklidné tempo padesátnice. Jen stěží mohu popsat slast, kterou prožívám, když jsem první na sjezdovce (v tomto případě si ráda přivstanu) a jsem na ní sama jediná. Absolutní volnost, svoboda a pocit letu prožívám, když vykresluji na manšestru dlouhé carvingové obloučky přes celou širokou pláň. Stačí lehce zatlačit na jednu nohu a obloukem vás to vynese, jen se odlepit… jen vzlétnout… Čekám na ten okamžik zázraku a v tu chvíli jako malé děcko věřím, že poletím. Bohužel, vždycky nakonec zůstanu nohama, potažmo lyžemi, na zemi a zázrak se nekoná. Asi už jsem vyrostla. Přesto jsem naplněná blažeností, neb první rýha na manšestrové sjezdovce má v sobě cosi opojného. Den se probouzí, sluníčko má ještě zalepené oči, váhá, jestli vyskočit z postele nebo se obrátit na druhý bok a dát ještě jedno čtyřverší. Jedu krajinou ticha, kde je jediným zvukem hranění lyží. Tady nemohu být jinde, než v přítomném okamžiku, on si mě totiž podrží a nepustí. Je to silné a v případě mé neklidné povahy duše nejspíš jediná možná forma meditace. Jakoby mě obrovské ruce ponořily do radosti a ta radost ze mě pomalu odkapávala. Bože, svět je báječný. Odpolední lyžování má úplně jiný rozměr. Ze sjezdovky se stává mraveniště a díváte-li se na svah z ptačí perspektivy, nechápete, jak je možné, že tu neleží všichni potlučeni na jedné hromadě. Na poslední chvíli je od sebe odtlačí jakási odpudivá magnetická síla. To si tak jednou klestím cestu mezi mravenci a tu slyším… „Kurva…. kurva… kurva…“. Život mě sice naučil nebýt až tak útlocitnou, ale co je moc, to je moc. Hluboce jsem se styděla za celý český národ, s výjimkou obrozenců. Copak se nemůžeme chovat slušně a kultivovaně alespoň v cizině? Rozčílila jsem se, zrychlil se mi tep a s ním i tempo jízdy. Sprosté neurvalce jsem dojela. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že vulgarismy po sobě nehází Češi, ale Němci a neříkají ,,kurva“, ale ,,kurve“- zatáčka. Mladí rodiče učili synka obloučky. Ulevilo se mi. Tep se vrátil do normálu, tempo jízdy jsem zvolnila. Jo, jo, nemá se soudit dne před večerem. A ohnivé emoce by měl člověk držet na uzdě, dokud se nepřesvědčí, že je ten pravý čas je pustit. Vypadá to, že mám letos prožít dovolenou bez mráčku. Sněhové pláně, zářivé slunce, blankytné nebe budiž pochváleno.