Jen pro silné nátury

Cestuji často, cestuji ráda, ale nikdy bych netušila, co může taková obyčejná jízda autobusem z Monte Bondone do Prahy přinést za utrpení. Po týdenním lyžování jsem plná zážitků usedla do autobusu a těšila se, že se zaklapnutím dveří zavřou i mé oči a slastně se ponořím do spánku. Život však připravil jiný scénář. Mladík na sedadle před námi tak silně čpěl potem, že jsem pojala podezření, že se bezdomovec v přestrojení za lyžaře tajně vkradl do autobusu, aby se ohřál. Chvíli jsem tiše trpěla a čekala, že si třeba zvyknu. Zvyknout se nedalo, musela jsem tedy konat. Z batohu jsem vytáhla legíny, ovázala si je pevně kolem nosu a přes ně přetáhla černý nákrčník. Vytvořila jsem tak filtr, který alespoň částečně tlumil silný zápach. Vypadala jsem jako spící terorista. Účel světí prostředky. Jsem důmyslné děvče, které se vyzná. Pomalu jsem se začala propadat do spánku, když se za mnou ozvalo silné chrápání. Během chvíle nám obtloustlý tatík, zjevně zmožený šestidenním lyžováním a posílen pivkem ukázal širokou škálu svého chrápajícího repertoáru. Asi si řekl, jedeme z Itálie, dáme to fortissimo. Motorová pila by v této konkurenci neobstála. Zoufale jsem se snažila nacpat legíny i do uší. Tam, kde legíny fungovaly jako pachový filtr, už, bohužel, nezvládly plnit funkci zvukového tlumiče. Byla jsem v pasti a na vlastní kůži poznala, že psychické utrpení je mnohem silnější, než fyzické. Panika a zoufalství se stupňovaly. V tom se ze zadní části autobusu ozvalo: „Vojto, ty sis prdnul!“. I bez této informace jsme všichni věděli, že si někdo prdnul. Musel to být pořádný smrad, když prošel mým unikátním legínovo-filtračním zařízením. Vůbec nechci pomyslet, co měl Vojta k večeři. Nebo že by to byl důsledek konzumace gumových bonbonů, kterými se cpal od chvíle, kdy nastoupil do autobusu? … A dvanáct hodin cesty před námi… Mé šílenství dosáhlo vrcholu. Tohle nepřežiju. Vysoukala jsem se z masky teroristy a podívala se na vedlejší sedačku. Má dcera tu seděla držíc si jednou rukou nos a druhou se snažila ucpávat alespoň jedno ucho. Měla zavřené oči, trpěla tiše a odevzdaně. Ano, takový přístup musím zaujmout i já. Žádný boj, žádné zoufalství. Ale odevzdání a přijetí. Za linoucího se zápachu ze sedačky přede mnou a chrápání ze sedačky za mnou (aspoň, že Vojta přestal prdět), jsem se v myšlenkách přenesla na zasněžené svahy Monte Bondone. Slunce hladilo skalní obry, příroda čarokráska sytila naše smysly a nad tou nádherou drželo čestnou stráž azurové nebe. Italské Dolomity si nás vždycky podmaní.  

PS: Celou noc jsem nespala. Celou noc jsem psala své zážitky a dojmy z italské dovolené. Ve 3:30 hod jsme zastavili v Rozvadově u benzinky. Chtěla jsem dceři své zápisky začerstva přečíst. Ona však mé nadšení nesdílela. Unikala před mou četbou mezi regály a marně hledala úkryt před noční spisovatelkou. Nakonec jsme obě dostaly záchvat smíchu. Lidé nechápali. Kdo se může smát ve 3 ráno? Snad jen blázen. Jediný, koho jsme smíchem nakazily, byl řidič kamionu. Sice také nechápal, ale smál se a z auta nám zamával. Bylo to nejveselejší ráno mého života, na které nikdy nezapomenu.