Jak málo stačí

Jak málo stačí

Jak se říká té potvoře, co vám sedne za krk, tváří se jako límec z hranostaje, a přitom má ostré zoubky připravené na vaší krkavici, jen stisknout? Chandra je to. Tak ta mi dělala společnost od samého rána a nevypadala, že by chtěla přebivakovat. Můj stresoměr se tvářil, že potřebuje buď překalibrovat či odejít na odpočinek neb vykazoval známky silného přetížení. Nebylo divu. Čekala mě schůzka s Muchomůrkou a ty jsou sice libé oku, ale pěkně z nich bolí žaludek. A mě bolel. A fest. A to se k setkání teprve schylovalo. Byla jsem ve své kůži nesvá. Nejraději bych skočila do jiné, ale nablízku nebyl nikdo, kdo by se mnou kůži směnil.

Cestou jsem se stavila ve městě, abych vyzvedla balíček v zásilkovně. Ale co čert nechtěl, tedy on možná chtěl. Čerti totiž bývají v jednom spolku s tou, co mi dělala společnost od božího rána. Spletla jsem si místo vydání. Nevrlému prodavači se nejspíš zdálo, že mám chandry málo a chtěl mi přilepšit. Ale kdo ví, možná měl za krkem její sestřenici a já mu přisuzuju špatné oumysle. „Paní, to bychom tu ten váš balíček mohli hledat do Vánoc. Tady jste na náměstí 1. máje, a ne na Mírové ulici číslo128. Jak dlouho bydlíte v Mimoni?“ Chtěla jsem mu říct, že v Mimoni bydlím od první počůrané plíny a že jeho taky znám od dudlíka, ale zmohla jsem se jen na nádech a výdech, a i to mě vyčerpalo. Jsem fakt nemožná. Nevyznám se ve vlastním městě, otravuju prodavače, zdržuju ho od práce a sama jsem rozsypaná jako popel na rozptylové loučce. V tomhle stavu bytí mám ustát s klidem Sokrata koňskou dávku jedu od Muchomůrky? Odevzdaně jsem kráčela ulicí a hledala číslo 128. Interiér obchodu nevlídný, ale paní prodavačka, na rozdíl od nevrlého prodavače odvedle, vrlá. Širokým úsměvem hned při vstupu rozstřelila moje napětí. V takových chvílích nezůstávám nic dlužna. A tu mi došlo, proč mi intuice onehdá vybrala právě toto zásilkové místo. Šlo o úsměv, o přidanou hodnotu k balíčku ze zdravé výživy.

Štrádovala jsem si to hlavní ulicí k autu v úplně jiné energii a tu můj chudozrak zachytil, jak se v bočním okénku červené dodávky mrská ruka jako zrychlený stěrač. Na nejposlednější chvíli jsem rozpoznala Zbyňka, našeho rodinného instalatéra. Jsem celkem pružná i v chandrovatém rozpoložení, a tak jsem stihla mávnout na pozdrav a poslat jeden rychlý úsměv. A pak se stalo něco zvláštního. Úsměv, který jsem Zbyňďovi poslala a se kterým on odjel červenou dodávkou mi zároveň zůstal připíchnutý na tváři. Tu něco těžkého udělalo buch. Otočila jsem se a hranostaj tam ležel na chodníku rozplácnutý a vykulený. Myslel, že to má u mě na byt a stravu nejméně na den, dva a teď tohle. Bezcitně jsem ho překročila a posílena úsměvem a hřejivým pocitem v krajině srdeční pokračovala ulicí dál. Když jsem míjela obchod na náměstí, měla jsem nutkání otevřít dveře a poradit prodavači, že na Mírové 128 berou do kurzu Laskavost a úsměvy na rozdávání a zdarma, ale člověk se toho nejvíc naučí z vlastní zkušenosti, tak jsem ho té jeho ponechala. A dobře jsem udělala, protože bych prošvihla Zbyňkovu červenou dodávku projíždějící opět kolem mě. Buď Zbyněk dělá okružní jízdu Mimoní, nebo má někdo tam nahoře dlouhou chvíli a pošupuje lidmi na pozemské šachovnici jen tak z rozvernosti a rozpustilosti, aby bylo na zemi veselo. Obě mé ruce vystřelily a dělaly stěrače na imaginárním autě směrem k dodávce a naše úsměvy, Zbyňkův a můj, se potkaly na půl cesty. Ručička mého osobního náladometru povyskočila zase o něco výš. Nejsem Andersenka ani jiný pohádkář, nemusíte mi věřit, ale hnedle za červenou dodávkou jela druhá, toho dne vlastně třetí, červená dodávka a v ní můj další kamarád a mával a pěknou sadičku úsměvů posílal. To už skorem vypadá na dobře promyšlený komplot. Nebo že by blaničtí rytíři zmodernizovali a vyjeli v dodávkách? Není to jedno? Účel to splnilo.  K vlastnímu, pro úplnost, modrému autu jsem došla rozzářená jako lampión. Jestli měla chandra ještě pětiprocentní šanci dělat mi límec, tak teď už ani promile. Má Smolíčka i s Pacholíčkem. Vznášela jsem se i přes svou nadváhu jako pernatec pár centimetrů nad zemí.  A má schůzka s Muchomůrkou? Dopadla na výbornou. Načuřenka ani nestihla z toulce vytáhnout jedovatý šíp. Jako by věděla, že by to bylo zbytečně vynaložené úsilí. Žádný jed by na mě dnes nepůsobil.

Večer jsem si uvařila bylinky, zapálila svíčku a přemýšlela o úsměvu. Jakou má moc, jaká je to odzbrojující zbraň. Přitom stačí jen nepatrný pohyb koutků do stran a maličko pootevřít ústa. Žádné velké úsilí. Jak málo stačí a kolik dobra to pošle do světa. Dnes mi zachránily den tři mušketýři, tři úsměvy. Z toho jeden byl můj vlastní. A stačilo málo, aby se tohle všechno neudálo. Stačilo zůstat uvězněná ve své blbé náladě, být slepá ke znamením, která mi šla naproti. Naštěstí jsem byla otevřená pomoci zvenčí a přijala ji. Děkuji za vědomý pocit ulehčení a vědomý pocit změny špatné nálady na dobrou díky takovým drobnostem jako je úsměv, zamávání, projev radosti, že se s někým potkáte. Řekla bych, že mám zaděláno na svůj osobní Pavlovův reflex. Uvidím-li červenou dodávku, začnu se smát. Pořád lepší, než uvidím-li Muchomůrku, začnu se bát.

Čekáte na nějaké moudro závěrem? Máte ho mít. „Smějte se v obchodě, smějte se v práci. Úsměv je deviza, co se vyplácí. Nebuďte skrblíci, nic vás to nestojí. Lepší je úsměv, než tvář co se kaboní.“ Neberte to na lehkou váhu. Nikdy nevíte, kdy komu zachráníte nebo aspoň nadlehčíte den. Vše podloženo osobní zkušeností. Na to vemte jed. Třeba ten od Muchomůrky.