Hela, Helča, Helena Lucernová

Hela, Helča, Helena Lucernová

Veselá, bodrá, usměvavá, krásná žena kyprých tvarů, s černými vlasy a hnědými kukadly. Tak to je Helča. Život bere tak, jak se má brát. Vždy z té lepší stránky. Vždy s humorem a pozitivně. I kdyby byla celá košile mokrá, Helča najde aspoň jednu nitku suchou, která dává důvod k radosti. Hlavu neztrácí za žádných okolností, protože ví, že hlava je to, co jí pomůže udržet si nadhled a vnitřní stabilitu. Pokud srdce začne rozviřovat emoce a vášně, hlava pragmaticky zasáhne a rozumně tento nevyzpytatelný a neklidný orgán umlčí. Díky celoživotnímu otužovacímu maratonu s matkou má Helča nadhled. Tvrdá disciplína z ní ukovala železnou ženu s křehkým srdcem pod kovovým krunýřem. Je zvyklá na rozkazy, příkazy, zákazy, dotazy a hlavně ví, jak jim čelit, podle přísloví, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Umí v tom chodit, držet si odstup a nenechá si narušit svůj vlastní, veskrze radostný vnitřní prostor. Má prostě vypěstovaný ochranný obal, skafandr na duši, aby ji uchránila před nepříznivými vlivy lidské blbosti. Helča má také dobré detekční senzory. To se vám tak dívá se na člověka, mlčí, usmívá se, zatímco minipočítač v její hlavě chroustá každý pohyb, slovo, grimasu, intonaci a s přesností na milimetr sestaví jeho charakter. Umí zachytit energii, která z člověka vyzařuje a umí ji dekódovat. Nikdo a nic ji nepřekvapí. 

Helča nastoupila na úřad ve stejném čase jako já. Na rozdíl ode mě vplula do úřednických vod elegantně, bez kotrmelců, salt a pádů z kladiny. Uměla se tu pohybovat s noblesou, mluvila úřednickou řečí, věděla, kdy se usmát a kdy sklapnout podpatky a kterým razítkem kam udeřit, aby nepřišel úder z vyšších míst. Žádná vyplašenka jako já. Právě její odhad na kolegy a její dokonalá analýza situace jí zajistily pevnou půdu pod nohama. Tak například. Tajce po pár dnech začala říkat ,,Baba a´la Kollertová". Kollertová byla její vedoucí před dvaceti lety. Usmívající se žena ťukající na hodinky a medově ukapávající "Helenko, tři minuty zpoždění!" Jak jsem řekla, Helču nic nerozhodí a na všem vidí světlou stránku. I na babě. Baba prudí, buzeruje, hledá hnidy a další havěť, ale neukládá. Stačí jí jedno vítězné tažení, užít si každodenní malé bitvy, nepotřebuje vyhrát válku. Potřebuje si své oběti udržet lehce přidušené. Nechce, a vlastně ani nemůže je hned zabít, protože je potřebuje. Komu by druhý den uštědřila štulec? A tak s ní Helča tuhle hru na válku hraje a myslí si své. Hra mocných a bezmocných, kdy bezmocní udržují mocné v iluzi, že mají vše pod kontrolou a jsou v převaze. Důležité je nepřijmout roli oběti. Ta totiž v dramatu života skončí vždy špatně. 

Helča nás ve volných chvílích baví historkami z domova. Buď má hoooooodně veselou rodinu nebo umí tragično převléct do humorného kabátu. Učebnicový příklad, jak se odlišnými způsoby dá přistupovat k jedné věci. Helča ví, že musí na všechno optimisticky, život kořenit sarkasmem a nadsázkou, jednoduše proto, aby přežila. Je mým vzorem pro zdravé žití. A její rada do života? Když se odchází z práce, musí se zhasnout lampička.