Fazolový poklad

Fazolový poklad

Seděla jsem na thassoské pláži. Nedutajíc, nešpitajíc, hezky čekajíc až přiběhnou a opusinkují mě. Když už, ať to stojí za to. Ať je z polibků aspoň román. Čekala jsem celý rok na tuto chvíli. Až spočinu na mořském břehu v tichém usebrání a stavidla písmenkové výmluvnosti se otevřou. Jenže holky múzovaté měly zřejmě stejný nápad jako já. Jely na dovolenou, ale zvolily jinou destinaci. Co si tu bez nich počnu? Spoléhala jsem na ně. Na jejich lano, na jejich vějičky, co mě vždycky dostanou. Na průtokový kanál, do kterého mi lijí inspiraci tak rychle, že mi spousta slovíček, umně k sobě sešitých, proteče mezi mořskými tempy. Zase jedna zkušenost, že se má člověk spoléhat jen a jen na sebe. Na vlastní inspirační zdroje, na vlastní pramen. A tak, milé múzy, po záslužném líbání uměleckých duší vám přeji zasloužený odpočinek, ať už jste kdekoli. A já jdu do sebe a jdu čerpat ze sebe. Přece nemohu bez uzardění sbírat smetanu, která patří vám.

          Na téma nové povídky se ve mně střádalo delší čas. Sice ne tak dlouho, jako je historie královských fazolí, ta sahá hluboko před mé narození, ale dobrých devět měsíců to bude. Tudíž by to mělo být literární dítko donošené, dopečené, dovařené.

Někdo má rodinné zlato, někdo rodinné stříbro, my máme rodinné fazole. Rodinné zlato a stříbro nerozmnožíte jen tak jednoduše. Na to musíte mít finančního poradce. Naše rodina to má s fazolemi snazší. Pokud dobře zasejete, hojně kypříte, vydatně zaléváte, s láskou pečujete, pak se vám biopotravinová pokladnice naplní natotata. Ale hezky od začátku.

Náš rodinný poklad, rumunské fazole, mají ve svém klíčku dlouholetou tradici. V každé fazoli je paměť sedmdesáti fazolových pokolení. Každý rok jsme rumunský poklad sázeli a z jednoho keříku se sklidilo nějakých sto dvacet fazolek. Pěkná ourodička. Něco jsme snědli, něco rozdali, něco uschovali na další sadbu. Moje rodina netroškaří, během léta jdou fazole do země ve třech fázích. To aby bylo stále co sbírat nazeleno po celé prázdniny. Moje rozdováděná fantazie upředla z tenké nitky širokou stuhu fazolového příběhu. Kdybychom nejedli fazolky na smetaně, nevařili z nich guláše a další dobroty a všechny dozrálé fazole za ta léta zasadili, měli bychom fazolovou pokladnici velikou jako dům o stech patrech a pole by pokryla jeden velký řecký ostrov. Byli bychom zapsáni jako fazoloví magnáti do Guinessovy knihy rekordů. Mé nápady bývají většinou nepraktické a neužitečné, ale tento se vymyká. Můj nápad by nakrmil miliardy lidí a rozhodně stojí zato o něm přemýšlet.

K tomu, abyste pochopili náš hluboký citový vztah k rodinným fazolím, musím začít příběhem mé babičky. Moje babička byla Rumunka s německými kořeny. Její otec a strýc, bratři Grunové, přišli v 19. století z Německa do rumunských hor a založili tu vesnici Vatra Moldovitei. Postavili kostel a hospodu, pásli na svazích ovce, na polích drsné horské krajiny pěstovali nenáročné plodiny, mezi nimi i fazole. Náš rodinný poklad, který tehdy ještě pokladem nebyl, ale základní potravinou. Grun znamená Zelený. Osud je pěkný dvojsmyslník a šifrovatel. Dal našemu rodu jméno podle zelených fazolek. Na mě si však nepřijde., Já ho prokoukla.

Za války se tyto dva rody vrátili zpět do Německa a babička, tehdy mladé děvče, tu pracovala jako ošetřovatelka v hamburské nemocnici a starala se o raněné vojáky. Po válce se rodina vracela zpět do Rumunska. Nenasedli do letadla, ani do vlaku, ale putovali s povozem několik měsíců přes několik států. Pracovali, aby získali peníze na jídlo, nocleh a další cestu. Babiččin otec byl velmi přísný muž, maminka mu dělala protiváhu svou laskavostí a vlídností. Babička byla prý jediná ze třinácti sourozenců, která se ohni a síle svého otce dokázala postavit. A to proto, že ona jediná tuto sílu a oheň po tatínkovi zdědila. Vzdor projevila v čase putování, kdy rodině oznámila, že se rozhodla mít domov v Čechách a že se s nimi do Rumunska nevrátí. Jako malé holce mi spousta věcí vůbec nedocházela. Jako velké holce mi dochází, že jsem měla neuvěřitelnou babičku, která měla fazolovou povahu. Byla nezdolná, byla odolná, dokázala žít skromně, měla obrovskou vnitřní sílu a víru, že je to správná volba a její jedinečná cesta. I fazole to tak mají. Vyrostou v chudé půdě s minimálním nárokem na vláhu. Rostou tiše a nenápadně a člověk žasne, jak odvážně a bujně si na záhonku vedou. Taková byla moje babička. Neměla nic, když opouštěla rodinu a zůstala sama v Čechách. Postavila dům, stala se dobrovolnou sestrou, nějaký čas vedla JZD, chovala drůbež a čuníka, měla políčko, kde pěstovala brambory a řepu a nesměl chybět velký záhon fazolí, které jí tu rodina nechala jako část rodinného jmění. Teprve jako dospělá jsem pochopila, proč byla babička k sobě i svému okolí tak tvrdá. Musela, aby přežila. Jako měkkosrdcatou by jí první poryv životního vichru srazil na kolena. Teprve později jsem pochopila, proč měla ve spíži deset kilogramů od každé mouky, deset kilogramů cukru a pět litrů oleje. A už také vím, co znamenala věta: „Holka, ty vůbec nevíš, co je to hlad,“ když jsem si hlavu mohla ukroutit nad těmi zásobami. I když? Vlastně nevím, protože jsem nikdy jako babička o hladu nebyla.

Nikdy bych neřekla, že mi budou téct slzy, když takto na moji babču vzpomínám. Byla to celkem dobrá drsňačka, vždycky nás dobře nakrmila, zaopatřila, ale něhy a pomazlení v našem vztahu babi versus vnučka nikdy moc nebylo. Člověku některé věci docvaknou pozdě, někdy hodně pozdě a někdy tak pozdě, že už je pozdě říct: „Babi, já vím, že jsi nás milovala a duši bys za nás dala. Lásku jsi nám dávala tak, jak jsi uměla. Skrze bramborák a svíčkovou.

Díky babičce v mém těle koluje německo-rumunská krev, díky dědovi ukrajinská. Na kořenech národnosti asi tolik nezáleží, spíše na vlastnostech předků. Z babiččiných žil mi do vínku bylo odlito krapet vytrvalosti, žďabec odvahy, špetka nezlomnosti a hrstka vnitřní síly. Ruka se pak utrhla s paličatostí a svéhlavostí. Tam by drobet homeopatického ředění neuškodilo.

Babička odešla 29.12.1999. Vždycky říkala, že se nechce dožít roku 2000. Bála se ho. Věřila, že 21. století přinese lidem mnoho zlého. Nevím, jak to udělala, ale vyšlo jí to na chlup. Byla to moje nezlomná a krapítko paličatá babička s darem spolupodílet se na tvorbě vlastního osudu. Co si umanula, toho dosáhla. Dnes je 10. července a čeká nás oupelňková noc. Nic není náhoda, ani to, že sedím na skalnatém břehu Thassosu, vzpomínám na babičku a píšu povídku o rodinném pokladu, rumunských fazolích. Před chvílí mi volala mamka, že první fazole už mají lusky a druhé teď právě zasadila. Po dešti porostou jako po dešti. A náhoda nebude ani to, že na skálu pode mnou přišla dvojice, držela se za ruce, žena plakala, otírala si oči a muž ji hladil po ramenou. Pak vytáhl z kapsy krabičku, něco z ní vysypal do moře a dlouho se pak spolu dívali na hladinu. Objali se a po chvíli odešli. „Teda babi. Jestli jsi tohle z nebe zařídila, tak jsi fakt dobrá borkyně. To jen dokazuje nezlomnou vůli duše po odchodu z těla. A protože ve mně koluje tvoje krev, jsem dobrou vnučkou, která tvůj vzkaz z obláčku rozluštila. Nemusíš se bát, fazolový poklad střežíme, rozmnožujeme a předáme ho dalšímu pokolení. Snad to nebudou lenoši a kdyby nic, aspoň do květináče pár fazolek vsadí. Už jen pro pokračování sedmdesátileté tradice. Babi, neboj, já na to dohlídnu jako ty. Z nebes.“ Některá pouta by se neměla přetrhnout. Ta rodinná a ta fazolová. O obojí se musí pečovat. Bez úsilí, trpělivosti, pochopení, laskavosti a moudrosti to nejde.

A vy, milí čtenáři, až pojedete kolem, stavte se pro pytlík fazolí. Budeme rádi, když budou růst i na jiných zahrádkách a budou z nich mít užitek další lidé. Jsou to nejlepčejší fazole na světě. O tom se přesvědčíte po prvním fazolovém guláši. Jako bonus přidám recept.

Tak vidíte, holky, zvládla jsem to i bez vás. Stačí trochu sebedůvěry a víry v sebe. Spolehnout se sama na sebe je dobré i pro praktický život, nejen při tvoření. Umět přijmout pomoc, když se nabízí, ale také se postarat sám, když je pomoc na dovolené. Milé múzy, jen připomínám, že je mi s vámi veseleji u toho mého tvořeníčka. Jen se nedělejte, vám je se mnou taky dobře. Tak příště zase spolu, jo?!