Dvě pizzy na špici

Dvě pizzy na špici

Plavu si a vím jak. S úsměvem a rozkošnicky. A tu co nevidím, vidím přijíždět k naší pláži loďku s lodivodem známé tváře. Děda Christos. Kdybych měla pod nohama pevnou zem, skákala bych radostí metr vysoko. Takto jsem jen zrychlila tempo, aby měl Christos co nejdříve stejnou radost v srdci jako já. Poznal mě hned. Nadšení, že mě po osmi letech vidí však projevoval střídmě, jak se na Řeka sluší a patří. Žádné bujaré ejchuchu. Ale já věděla, já cítila, že je pro něho dnešek šťastným dnem. Jo, jo, až tak vysokého stupně dosahuje moje domýšlivost.

Christos je muž činu a hnedle po seznámení s mou spoludovolenkářkou Dášenkou (nebo možná právě proto) nám navrhl lodní výlet. Kdyby se vlády světa dokázaly tak rychle domluvit jako my, byl by na světě mír. Hnedle druhý den v osm hodin ráno jsme se srdci letně výletně natěšenými stály na pláži čekajíc na mořský taxík. Děda měl loďku vycíděnou, nikde ani pavučinka, čisté ručníky na přídi pro pohodlné ležení a v lednici džus a voda. Brázdili jsme pobřeží na maličkaté bárce a cítily se jako opečovávané královny. Dáška ve své fantazii překročila hranice o dvě míle, přivřela oči a zasněně vydechla: „Unesl nás princ na bílé jachtě.“ To má z těch pohádek, co čte dětem ve školce nebo z horkého korfského slunce. Snění za bílého dne není škodlivé, a tak jsem ji při tom nechala. Stařičký, bezzubý Christos si za své dobré a laskavé srdce zaslouží být v její bujné fantazii princem.

Děda nás zpravoval o všech významných vilách Vilekulách rozesetých po pobřeží, které si tu vystavěli milionáři. „Tady bydlí Abramovič, tady Ronaldo.“ A na mě se naoko zlobil, že mi to už tolikrát říkal při našich mořských výpravách a že si nic nepamatuju. Místo aby byl rád, že mě každý rok může okouzlovat stále novými informacemi. Christos Dášku na chvíli pustil k řízení. Důležitější kapitánku jste neviděli. Zářila tak, že mohla směle konkurovat polednímu slunci. Oj, to byl zážiteček. Jeden z briliantů tohoto dne. Christos nešetřil chválou a vystavil jí virtuální licenci lodivoda.

V přístavu v Kassioppi jsme zašli na frapíčko do místní kafírny. Byl tu takový ten pravý řecký klid a pohodička. Pozorovali jsme cvrkot na moři i na souši, zvesela konverzovali a laškovali s číšníkem a tu se Dáše zničehožnic, bez plánu, bez vnějšího upozornění, nekontrolovaně zalily oči slzami a hledaly si cestičku do jejího výstřihu. Otírala si je rukama jako dítě, kapesníku nemaje. Mně z jejího dojetí naskočily po celém těle zimomriavky tak výrazné, že si kolemjdoucí museli říkat, co je to za podivnou ženštinu, která má husinu ve třiceti stupních. Některé pocity na vás skočí bez ohlášek. Jsou tu a vám nezbývá než být jen tak obyčejně a zároveň svátečně šťastní. A to my byli. S vědomím toho, že je nám pospolu dobře. Jen Christos nevykazoval žádné průvodní znaky této usebrané chvíle, která se nám třem vetkla do srdce s přívlastkem křehká a nezapomenutelná. Řekové si emoce přísně střeží, jsou jejich výlučným osobním vlastnictvím, se kterým na trh ani na jiná veřejná místa nechodí.

Abych přešla z moll do dur, vzpomněla jsem si, jak mi před osmi lety Christos řekl, že můj zadek je velký jako pizza a že by si na něm pošmáklo pořádné hejno rybek. Musím říct, byl a pořád je drsňák. I když tenkrát jsem si za to mohla sama, protože jsem si mu stěžovala, jak jsem přibrala. Christos si své přirovnání nepamatoval a jeho vlastní vtip před lety vyřčený ho rozesmál. Cestou zpět na Barbati jsme se s Dáškou rozložily na přídi a v modelkové poloze pozadím vzhůru si užívaly cestu domů. Tu na nás Christos od kormidla houkl a bez zubů zazubil se: „Teď tu mám pizzy dvě.“ Humor má i po letech stále stejný a nám smích vydržel na tři uzly daleko.

A protože jsme holky spontánní a den se tak hezky vlnil bez drcanců, začaly jsme pozpěvovat naše lidovky. Jednu za druhou, tak jak k nám v myšlenkách přicházely. Asi přesnější by bylo hulákaly jsme na celé moře, abychom přehlušily řev motoru. Bylo tak krásné, oslavné, čistící a léčivé tohle zpívání. Jen nevím, co na to Christos. Jeho časté šťouchavé narážení do vln nám možná mělo zavřít pusy. My však měly výdrž a nenechaly se zastavit. Rošťácky jsme mávaly na kolem plující lodě a pocit volnosti se nám hezky rozlíval do těla. Je to úsměvné, jak si dvě holky po padesátce připadají krásné, mladistvé, plné energie. Svět nám v tu chvíli ležel u nohou. Tohle nebyl sen, tohle byla realita nevšedního dne. Nejen nám bylo dobře, i Christos vyzařoval radost. Aby ne, když měl na palubě takové kočky. Cítila jsem, že se cítí jako král. Tak Dáška měla nakonec pravdu. Žádné posouvání hranic fantazie, realita to byla, které jsme se mohly dotknout. Přijel si pro nás princ na bílé jachtě.

S dědou jsme na moře vyjeli ještě dvakrát. Byl z naší společnosti tak nadšený, že by nás vozil každý den, kdybychom chtěly. Myslím, že jsme mu prosvítily šeď jeho všedních dnů. Bylo to vzájemné. My se těšily z jeho společnosti, laskavého přátelství a někdy až dojemné péče, kterou zastíral chlapáctvím. Byl to náš děda, náš Christos, náš řecký kamarád. Když jsme se vraceli z posledního výletu, výstup z lodi byl krapet hektický a my se nestačili pořádně rozloučit. Obě nás to s Dáškou mrzelo. Jsou věci, které nemůžete pošoupnout zpátky a vylepšit je. A stín, co se ve vás usadí, musíte přijmout. Čas sice vrátit nemůžete, ale budoucnost vám může přinést překvapení a nápravu věcí šišatých.

To jsme si tak v poklidu kreslily v našem bejváku a tu Dáša vykřikla: „Děda je tady! Děda je tady!“ To jste neviděli ten kalup. Vystřelily jsme zpod olivy jako nabroušené šípy, skočily do vody a pak Christosovi kolem krku. Měli jsme všichni tři radost jako děti. Christos je neuvěřitelný. I on cítil, že naše mořská přátelská mise neměla jednu tečku, která uzavírá, ale teček několik, a tak se přijel rozloučit. Jak sváteční chvilka to byla, když otevřel ledničku, vytáhl plastové kelímky, nalil džus a my si přiťukli na setkání v příštím roce. Vedle nás kotvily obrlodě a luxusjachty, kde teklo šampaňské proudem a číšníci se vrtěli kolem svých chlebodárců jako roztočené káči, ale my jsme s Dáškou věděly, že bychom našeho dědu nevyměnily za žádné all inclusive, že naše bárka s naším Christosem má na své palubě to největší bohatství. Seděli jsme naproti sobě hezky natěsno. To víte, velké pizzy zaberou na malé loďce velký prostor. Najednou jsme k sobě měli ještě blíž a v srdíčku jak v pokojíčku. Další dárek ostrova Korfu. Tekly nám slzy, když jsme s Dáškou stály na břehu a mávaly dědovi. Christos se neotočil. Je to jasné. Chlapi nechtějí, aby je ženy viděly plakat. „Kapitáne Christosi, děkujeme za všechno tu popsané i nepopsané. Máme dlouhý seznam, proč se chceme vrátit na ostrov Korfu a pobřeží Barbati a ty jsi na seznamu v přední linii. S láskou a vděčností tvoje věrné plavčice.“