Dva kyperské kamínky

S první adventní nedělí, kdy jsme se Zpěvandulemi zpívaly první adventní koncert v kostele sv. Petra a Pavla v Mimoni se ve mně usadil zvláštní klid a pocit svátečnosti. Jako bych vstoupila na cestu milosti a zároveň si uvědomovala důležitost prožívané chvíle. Napadá mě slovo „velebný“. Mám ho spojeno s náboženstvím, s Bohem. Velebit Pána, velebný pán, velebníček. No jo, ale když dáte před velebit písmenko „u“, máme tu uvelebit. Ano, to je ono. Já jsem se v sobě tak hezky uvelebila. Cíleně jsem se držela stranou od předvánočního masírování, od mumraje, smejčení, nakupování a hromadění zážitků a věcí. Pečlivě jsem vybírala, kolik toho na sebe letos upletu, abych nebyla štvanec a měla šanci si uchovat pohodu a klid. Zároveň jsem chtěla rozdat to, co rozdat mohu a kde je toho třeba. Dařilo se a já měla dobrý pocit, že můj „osobní“ advent plyne tak jak má a naplňuje to, co naplnit má. Advent by měl být niterný a křehký. Tolik let jsem pracovala na tom, abych, co je psané, a tedy i dané, prožila a procítila na vlastní srdce. Roky to nešlo, roky to drhlo, roky mi advent protékal mezi prsty. Chtěla jsem chod věcí uspíšit, ale ono se zrání uspíšit nedá. Pak je z toho kyslé ovoce. Tentokrát jsem našlapovala zvlášť opatrně, hezky po špičkách, tichounce a klidně a „ono“ to bylo skutečně „jiné“. Jupí!!!

Ale adventní doba je zároveň časem hlubokých vnitřních změn, poznání a mnohdy i pochopení toho, co bylo dlouhou dobu skryto. Změna nejde bez bolesti, i proto musela přijít zkušenost, která mému laskavému, na obláček posazenému adventu, dala stopku. Holka, sil jsi načerpala dost, je čas na tvrdou práci. A tak přišla rána za uši, ťafka mezi oči, nečekaná darda za hrudní koš, ledová sprcha. Snad i proto jsem se docela obstojně a důkladně zakopala. Byla jsem v kališti svého hněvu a vzteku tak ponořená, že mé tělo rozblikalo červenou kontrolku. Tlak na hrudníku, bušení srdce, knedlík v krku, bolest hlavy, zablokovaná bedra a velké znechucení. Vůbec jsem si se sebou nevěděla rady. Smutek, lítost, hněv, vztek, úzkost, tlak, apatie, bezradnost ostře zakontrastovala s přívětivým radostným zpěvavým adventem. Jako když vedle sebe položíte černý a bílý kamínek. Během velmi krátké chvíle jsem z obláčku padla na čumák, a to pěkně tvrdě. Sice to bolí, ale občas se člověku při pádu rozsvítí. Tohle už jsem nemohla odsunout, ignorovat, přejít, zapouzdřit a víc se tím nezabývat. Nemohla? Spíš nechtěla. Dostala jsem příležitost pohnout se z místa. Dnes s perspektivou dálky, s odstupem času vidím kontury mého rozhodnutí odletět na Kypr mnohem ostřeji. Byla to podaná ruka, boží nadlehčení, příležitost posunout se v pochopení věcí, které se mi dějí zas a znova a stále a pořád dokola. Věcí, které mě ničí a které k sobě přitahuju jako můru přitahuje světlo lampy. Člověk by řekl, že problému nemůžeme utéct, uletět, ale já se vlastní zkušeností přesvědčila, že to není pravda, aspoň ne tak docela. Pokud se člověk sám v sobě nedokáže pohnout z místa a najít jiný úhel pohledu, zamrzne v tlejících stojatých vodách. Pak je dobré zvednout krovky, roztáhnout perutě a tradá pryč. Krovky mohou být vlastní nebo letadlové a posun může být v čase, ale hlavně prostoru. Teprve perspektiva dálky nám umožní uvolnění toho, co tak křečovitě držíme, někdy léta, někdy celý život, abychom se pak v době dočasného uvolnění, je-li ten pravý čas, je-li vůle, je-li odvaha, je-li milost, přiměli k zásadní změně nebo aspoň k nějaké změně. Neříkám, že mé kyperské putování vyřešilo to, co jsem pronesla celní kontrolou na letišti bez povšimnutí k tomu povolaných orgánů, a že to byla nepovolená nadváha. Ale Bohu díky za ten odstup, za to nadechnutí. On se každý takový hluboký nádech k dobru člověka přičítá.

Deset dní jsme chodili po horách, šmejdili po pobřeží, slézali útesy, procházeli se po kyperských městech. Takových šest, sedm hodin denně v akci. Jasně, večer jsem padla na velbloudí gauč, jak říkám svému hrbatému pelechu, utahaná jako kotě, ale prášek na bolest, který mi doma dělá společnost třikrát do týdne, jsem neměla ani jeden. Legrační byla situace, kdy jsem si osmý den těsně před odjezdem na výlet vzpomněla, že nemám prášky v příručním batohu. Celý týden jsem jezdila bez nich. Zachvátila mě panika. „Omlouvám se, musím se vrátit. Hned jsem zpátky.“ Všechny zajímalo, cože jsem tak důležitého zapomněla. Pusu jsem zamkla na petlici. Do konce dovolené a stopro i s přejezdem do české kotliny by si mě Kája dobíral. Já vím, právem, ale chtěla jsem si poslední dva dny v klidu užít bez peprných poznámek. Ano, to moje poletování po fyzioterapeutech, rehabilitacích a doktorech všeho druhu je jen nekonečné běhání do slepých uliček. Záchranu nemohu najít vně, zachránit se mohu jen zevnitř.  Musím se jednou provždy rozloučit se svými strachy a zakořeněnými nezdravými modely, které se mi promítají do těla čím dál mocněji. Kolik lidí mi už řeklo, že všechno je v hlavě? Ano, moje hlava věděla, že tam má brouky, ale nevěděla, co s nimi. A tak mezitím jsem aspoň běhala do slepých uliček, abych něco dělala. Vůbec to nebude jednoduché. Přestavba od základu. Boření starého bude sakra bolet, padesát pět let to už je nějaká zatvrdlá a natvrdlá základna. Chci-li se zbavit bolesti, jinou šanci nemám. Jsou jen dvě cesty: Bolest a uzdravení nebo Bolest a zas jen bolest. Uvidíme, jaký jsem masochista.

Je 31. prosince, poslední den jsme zasvětili plážování. Jsme na místě, kde se rodí carettky, kde se rodí nový život. Je snad nejteplejší den, slunce je nažhavené jako herecká elévka před svým prvním výstupem. Je tu úžasný klid. Na pláži ani noha, pokud nepočítáme těch osm našich. Odděluji se od skupiny, chci být s mořem sama. Chci být sama. Ťapkám po břehu moře a připadám si jako nevděčník. Kdyby mi teď někdo řekl: „Zůstaň ještě týden,“ budu rozhodnutá natotata. Zůstala bych. Je mi tu dobře. Vnímám neuvěřitelný klid a vím, že moře má léčivou schopnost. Mnohokrát mi pomohlo. Tolik věcí mi tu docvaklo, tolik toho do sebe zapadlo, tolik se toho přede mnou otevřelo, odkrylo, osvětlilo. Ale moje milé moře, co já s tím vším? Jak si s tím poradím? Jak s tím naložím? A moře je netečné k mým myšlenkám, jako by mi chtělo naznačit „nech to plavat“. Jako by mi chtělo říct „nech to plynout“. Kdo ví? Mořsky jsem se za ta léta ještě nenaučila. Klid rozprostřený kolem mě vlezl i do mě a hezky se tam uvelebil. Přiletěla vzpomínka na začátek adventu. Byl to stejný pocit. Díky Bohu za tohle mocné nadechnutí, za posilu, za naději.

Pláž je plná překrásných kamínků. Značnou část z nich bych potřebovala přemístit k sobě domů. Vyhlídla jsem si dva oblázky. Jeden bílý a druhý černý. Oba hladké a příjemné na dotek. Nic není jen černé nebo bílé. Maximálně tyhle dva kamínky. Když jsem je strkala do kapes batohu, tři strašáci svorně strašili: „Dají ti pokutu, nechají si tě na letišti i s kamennou výbavou, počkej, neodletíš.“ No, co jim mám vyprávět? Že by mi to ani trochu nevadilo? S těžkým srdcem pokládám svoje nalezence na řasový val. Budou mít hezký výhled na moře. Ty se maj. Regí se ke mně přitočila a tiše špitla: „Tak je to dobře, mami. Tady jim bude líp než na tvém nočním stolku.“ Já to přece vím, ale říkejte to srdci, které stihlo navázat citový vztah.

Z Kypru jsme nakonec odletěli tak, jak jsme přiletěli. Tedy všichni. Letištní kontrolou jsem kupodivu prošla i já, ač jsem přece jen pár mušlí a malých kamínků pašovala a batoh měl rozhodně větší rozměry než 40x30x20. Let byl klidný a díky opilce Vendy, která seděla vedle mě, i veselý. Bála se lítat, tak si dala před letem vínko na posilněnou a během letu ještě doplnila hladinu, kdyby náhodou. Ještěže se takto neposilnil náš Kája, bylo by veselo na více sedačkách. Když jsem na Silvestra v půl desáté uléhala do českého peří, musela jsem se usmát. Před osmi hodinami jsem se ještě ráchala v moři, střih a jsem doma. Spala jsem tu noc spánkem spravedlivých. Ani půlnoční ohňostroj mě nevzbudil. Probudila jsem se až v novém roce, který bude určitě dobrý, který bude začátkem mé cesty k uzdravení.