Druhá polovina duše

Druhá polovina duše

Vždycky jsem si myslela, že najít druhou polovinu své duše znamená najít člověka se stejným naladěním, se kterým vytvořím dokonalou harmonii. Kopii sebe sama. Ctrl C Ctrl V. Teprve čas a zkušenosti ukázaly, že všechno se má docela jinak.

Druhá polovina duše má doplnit to, co nám chybí. Má nás naučit, co neumíme, přimět nás k tomu, čemu se bráníme a inspirovat nás k práci na sobě. Je naším zrcadlem, ve kterém se odráží nejen to, s čím jsme spokojení, ale i to, co nás štve.

Druhá polovina duše je plná lásky a myslí to s námi dobře. Pomáhá nám odmykat třinácté komnaty, odkrývat pravdu o nás samých, rozbíjet staré zažité modely, čistit a léčit. Tohle všechno může druhá polovina duše, je-li první polovina připravena otevřít oči a naslouchat. A taky, je-li ten správný čas.

V mládí jsem si myslela, že pravá láska je ta, která hoří vysokým plamenem a vydává spalující žár. Dnes dávám přednost malému vytrvalému ohýnku, který příjemně hřeje a když se pravidelně přikládá, neuhasne.

S Petrem jsme se potkali ve zralém věku. Jiskřilo to mezi námi zlehka, opatrně, na uctivou vzdálenost. Přičemž přívlastek „uctivou“ má podtržítko. Není divu. Po kotrmelcích a saltech, které jsme dělali v mládí, už se ani jednomu z nás do dalších šrámů a jizev nechtělo. Pružnost těla i ducha s přibývajícím věkem ubývá. Oba jsme k našim přátelským schůzkám přizvali nejen srdce, ale i rozum.

Já, alternativec, si dokonce nechala udělat numerologický výklad. Dostalo se mi šokujícího zjištění. Ačkoli můj bývalý a potencionální budoucí partner nemají stejné datum narození, výsledné číslo mají stejné. Paní numeroložka mi to hezky spočítala. Na rozdíl ode mě viděla mou situaci optimisticky. „Radujte se. Dostala jste druhou šanci! Když to chytnete za správný konec, posune se váš život k lepšímu. Vyzrajete!“ „Vyzraju na Osud? Ale co když to za správný konec nechytím?“ „Tak vás čeká další reparát.“ Odcházela jsem s informací, že muž, kterého mám ráda, je muž jeskynního typu. Aby byl mužem chápajícím, pečujícím a milujícím, potřebuje životní prostor, svůj klid a samotu. Když se mu toho nedostane, je z něj nervózní, nespokojený protiva.

Ničemu neutečeme. Máme-li tu za úkol najít pochopení pro partnera s těmito potřebami, pak je lepší nestrkat hlavu do písku, ale postavit se k tomu čelem. A tak, navzdory prognóze, jsme z přátelství přešli k partnerství a čekali, jak to dopadne.

Na první mořské dovolené jsme hned první den oba pochopili, že sladit naše povahy, potřeby a představy je takřka nemožné. Abychom byli oba spokojeni, musíme udělat krok od sebe. Odpoutat se a přijmout fakt, že jsme sice spolu k moři přiletěli, ale pobyt si každý užijeme po svém a ve své režii. Zpočátku mě mrzelo, že Petr nesdílí mé nadšení být u moře od časného rána do pozdního večera a že klidně prospí půl dne v apartmánu. Ale jen chvilku trvalo, než jsem v sobě všechno přeskládala a našla v rozdílnosti našich povah výhody. Ač se to nezdá, mám duši dobrodruha a objevitele. A tak jsem prozkoumávala pobřeží, hledala nové pláže a měla radost ze své samostatnosti. Jednou se mi podařilo objevit krásnou zastrčenou pláž pod olivovým hájem. Byla docela daleko od našeho apartmánu a tak jsem napsala Petrovi zprávu s popisem, kde mě najde, až mě bude chtít hledat. Zatím jsem si užívala tohoto jedinečného místa, kde jsem byla úplně sama. Ani mi nebylo divné, že slunce už ušlo dlouhou pouť a Petr nikde. Čas tady na ostrově plyne úplně v jiném tempu. Radostně jsem se cachtala v moři a najednou slyším z velké dálky zoufalé volání… „Regíííííííí“. Z vody jsem vystřelila, jako bych měla za zadkem žraloka a sprintem jsem vyběhla do strmého kopce do olivového háje nad pláží, odkud se volání ozývalo. Tam, pod starou olivou jsem našla zničeného Petra udolaného vedrem. Při pohledu na něj mi bylo jasné, že jediné, co mohu dělat je, držet jazyk za zuby. Teď není vhodný čas na ženskou diplomacii či taktiku. Jsem statečná a popel nasypaný na mou hlavu spláchnu v moři. A pak muž promluvil. „Bojovka ve 45 stupních rozhodně není to, co bych si přál! Napsala jsi, že mám sejít k pobřeží u Rent car. Ale to, že jich po cestě bude pět už ve zprávě nebylo.“ Chudák Petr, sešel čtyřikrát k pláži a zpět. Až na pátý pokus našel svého Columba v plavkách. To je úděl průzkumníka. Občas něco v zápalu přehlédne. Doufala jsem, že šipka z bambusu na kraji silnice bude polehčující okolností, ale té si Petr ve svém vyčerpání ani nevšiml. Když se zchladil částečně v moři a částečně na mně, šla jsem na to od lesa. No, spíš od olivového háje. „Zatímco jsi spal, našla jsem pro nás Ráj. Vezmi to tak, že člověk musí projít utrpením, aby si své odměny vážil. Rozhlédni se. Jen moře a my dva.“ A tak mi bylo odpuštěno. Naši zátoku jsme pojmenovali Pereos a od té chvíle chodili už jenom sem. Byla nádherná a bylo tu vše, co jsme potřebovali.

Jednoho podvečera jsem zaznamenala větší aktivitu svého muže, což nebylo obvyklé, a vzbudilo to mou zvědavost. Přinášel na pláž velké množství bambusů. Co asi zamýšlí? Spolkla jsem otázky s otazníkem a čekala, až se sám pochlubí, co má za lubem. „Postavím nám dům.“ Řekl odhodlaně. „No, výborně. Skvělý nápad. K mé radosti jsme od tohoto dne chodili na pláž o hodinu dříve a z pláže o hodinu později. Petr celé dny stavěl chyžu, jak jsme našemu novému příbytku začali říkat. Když je člověk připraven, dostane se mu všeho, co potřebuje. A tak Petr našel zrezivělou pilku a nůž, motouz a šikovný kámen na zatloukání. Přijala jsem roli jeskynní ženy a starala se jen o jídlo. Do jeho práce jsem nezasahovala ani činem, ani slovem. Nechala jsem ho v mužském světě hezky samotného a on tu plně realizoval svou mužskou energii. Byl pyšný na své dílo. A bylo na co být pyšný. Chýše byla překrásná. Měla pevné základy a vůbec všechno, co taková chýše má mít. Střechu, podlahu, okna. Náš první společný domov, který pro nás postavil vlastníma rukama. A teď přišla řada na mě, abych splnila úlohu ženy. Z chaluh jsem udělala ležení, vyzdobila jsem chýši kamínky a mušlemi. A dokonce jsem vytvořila zahrádku. Pak jsme si sedli vedle sebe, pozorovali moře a bylo nám hezky na duši.

Čas návratu domů se přiblížil. Když autobus míjel zátoku Pereos, vstoupily mi do očí slzy. Jako bych opouštěla domov. Taková emoce mě zaskočila. Podívala jsem se na Petra a měla pocit, že i v jeho očích se cosi zalesklo. Nemuseli jsme nic říkat. Oba jsme věděli, že až přijde příboj, smete naši chyžu i se zahradou. Stejně tak jako jeden pohyb smaže mandalu. Co zůstane jsou pocity a vzpomínky. Kdo ví, možná právě tady jsme položili pevné základy našemu vztahu.

A tak žijeme s Petrem v lásce a vzájemné shodě už šest let. Každý obýváme svou jeskyni a na víkend jednu z nich zvolíme za jeskyni k společnému setkání. Zjistili jsme, že tento systém střídavé péče nám oběma vyhovuje. Těšíme se ze své samoty, těšíme se ze společně stráveného času. A pak se zase těšíme na samotu a na společně strávený čas. A takto pomalu objevujeme a učíme se přijímat, chápat, ctít a milovat druhou polovinu své duše. Hlavně žádné násilí. To necháme pružnému mládí. My, věku zralého, musíme zlehka, opatrně a pomalu zmenšovat uctivou vzdálenost. Oba věříme, že jednou přijde ten pravý čas, kdy do sebe zapadneme jako puzzle a dvě poloviny duše se stanou duší jednou.