Droga jménem moře

Vždycky jsem si říkala, jaké mám štěstí, že když se rozdávala závislost, na mě se nedostalo. Znám spoustu workoholiků, alkoholiků, počítačoholiků a vím, jaké prožívají peklo, když je jejich závislost nenasycena. Jak jsou napínáni na strunu své vášně a jaké uvolnění cítí, když svou drogu dostanou. Největší překvapení zažíváte, když si myslíte, že se vás takové věci netýkají a pak s úžasem zjistíte, že jste v kaši závislosti až po uši. A tak jsem i já nevědomky odhalila svou dobře utajovanou drogu, kterou jsem se léta dopovala, aniž bych si to uvědomovala. Je jí slaná voda. Tedy moře slané vody. Dopřejete-li si mořskou dovolenou každé léto, ani si této pravidelně dávkované drogy nevšimnete. Pak přijde covid a vy zažijete první abstinenční příznaky. Ano. Je to peklo a vy svou drogu musíte mít stůj co stůj, ať to stojí, co to stojí.

Jelikož jsme s Regí cestovatelky rozmařilé a téměř celé léto procouráme, snažíme se na druhou stranu pořídit naše světoběžnické zážitky za nízký obolos. Jsme obě muzikantky. Tedy hledáme za málo peněz hodně muziky. A to se nám daří i díky podobnému naladění, humornému přístupu a nadsázce. K moři jezdíme zásadně all inclusive, ovšem v naší originální režii. Co všechno se skrývá po slovem inclusive? Krystalicky čisté moře, vlídný stín skalnatého převisu nebo vzrostlých borovic, oblázková pláž, tichá rána a romantické večery u moře, knihy, čtvrtky, pastelky, v plážové tašce voda a ovoce a ulita, která nám padne jak ulitá. Pokud se podaří výlet po ostrově, je to milý bonus, který když je, srdce poskočí a když není, oko nepláče. Na Thassosu jsme si hned první den odfajfkovali bonusy dva. A to plavbu lodí po moři za doprovodu nezřízeného počtu racků. Tedy trajekt, který nás z Kavali dopravil na ostrov. Dále okružní jízdu autobusem Island trip. Tedy dopravu od trajektu do letoviska Pefkari, které bylo nejvzdálenější a my měly to štěstí, že jsme seděly na prvních sedadlech a měly ostrov jako na dlani. To celé dvakrát, musíme počítat i cestu zpět. Jsme prostě skromňačky úžasňačky, kterým stačí ke štěstí jen ta slaná louž. A slovíčko „jen“ musí být v uvozovkách, a hodně velkých.

Každý rok naskočím na mořskou vlnu zlehka a rychle. Snad za to může dlouhá covidová odmlka, snad opancéřované bloky v mé hlavě, že jsem tentokrát vnitřní napětí nemohla setřást, ač jsem se snažila konkurovat oslíku otřes se. Cosi mě napínalo na skřipec a nedovolilo mi přeladit české struny na řecké. Cítila jsem, že potřebuji vytáhnout kabel ze zásuvky a odpojit se od všeho, co jsem si sice nezabalila do kufru, ale co sebou táhnu v hlavě. Tam by rozhodně nepovolené kilogramy navážili a pěkně bych za ně zaplatila. Jsme na krásném zeleném ostrově, plážičky jako v ráji, pokojík s výhledem do kvetoucí zahrady, pokojské s úsměvem hřejivým jako thassoské slunce, jídlo nemůže být lepší, to už bychom jedli manu nebeskou. A přesto nemohu naskočit na mód uvolnění, odevzdání, radostného bytí. Buď trpělivá, říkám sama sobě. Však ono to přijde. A když ne, koupíš si zájezd ještě v srpnu a dáš tomu druhou šanci. Pravda, to mě trochu uklidnilo.

Chci uzavřít s mořem výměnný obchod. Vyléčí-li mi bolavá záda a zchromlou ruku, budu ho adorovat a velebit jako nejlepšího felčara. Zdá se však, že moře není žádný hokynář a o mé veřejné chvály nestojí. Je tu pro sebe a pro všechny bez touhy zavděčit se. Je si vědomo své síly a léčivé energie. Své jedinečnosti a nezastupitelnosti na této zemi. Ono prostě je. A tak v pokorném spojení s ním uvolňuju ztuhlá záda, procvičuji v mořské vodě ruku a vidím každý den malé pokroky, které jsou příslibem naděje, že své bolesti v Egejském moři utopím.

Za ta léta, co létáme s Regí k moři, jsme se vypracovaly k nonverbálnímu trávení dovolené. Nestranný pozorovatel by mohl nabýt dojmu, že jsme na sebe naštvané, protože spolu čtrnáct dní nemluvíme. Ale není tomu tak. My si jen každá zalezeme do své ulitky a tam si vegetíme. Regí má tento dar odjakživa. Já k němu pomaličku dospěla. A zjistila, že je to celkem fajn jednou v roce dát pusu na petlici. Vždyť pořád něco komentujeme, hodnotíme, popisujeme, rozebíráme, diskutujeme. A je fajn občas mluvit s tím druhým jinak než slovy.

Jeden večer jsme si hodily eurem, zda procházka nalevo či napravo. Vyhrála levice a šlo se do nedalekého přímořského městečka Potosu. Noční život byl v plném proudu. Úzkými uličkami jsme se neprocházely, ale protlačovaly. Měla jsem pocit, že všichni lidé z pláže korzují právě tady a teď. Malé obchůdky lákají a nabízejí od všeho kousek. Já se nejraději nechávám okouzlovat výrobky z olivového dřeva. Oliva je velmi inspirativní svou kresbou, krásně voní, dřevo je do hladka opracované a příjemné na dotek. A tak brouzdáme uličkami, zastavujeme se u pouličních muzikantů, nakupujeme drobné dárky a nasáváme řeckou atmosféru. V jednom obchůdku jsem vybrala pár maličkostí pro vnučky a ve snaze nezdržovat u pokladny mi začalo jako naschvál všechno padat z rukou. Řekyně se usmála a povídá: „Pomalu. Jste turistka, máte dovolenou. Není třeba spěchat.“ A já se cítila přistižena při činu a odhalena. Síla zvyku. Vnitřní nastavení mě přeneslo z Řecka do Čech, kde se spěchá a hraje hra na nejrychlejšího. Však ona mě ta znamení dostrkají, tam, kde mám být. Loučím se Evcharisto a Kalispéra a žena jemně pokyvuje hlavou jako by věděla, že právě ona je jedním z těch znamení. Domů se vracíme za tmy. V taverně naproti našemu apartmánu je řecký večer. Živá hudba, řecké tance. Zpěvák se na nás obrací a gestem nás láká na parket. Koketně jsem udělala pár řeckých tanečních kroků na ulici, aby viděl, že jsem ostřílené řecké děvče a odtančila jsem do postele. Pro dnešek bylo hlučného povyražení dost. Člověk se nabije úplně jinou energií než na pláži u moře. Je to příjemné, ale jednou, dvakrát za pobyt toto výrazné řecké koření tepajících ulic stačí. Zítra zase do klidu ulity.

Poslední večer před odjezdem jsem dlouho, dlouho, dlouho plavala. No, spíš jsem se v moři povalovala. Smlouvala jsem s časem, aby zpomalil svůj krok nebo ještě lépe, aby se zastavil docela. V tom časovém neplynutí bych pak naopak plynula já. Tady čas letí tak rychle, že bych tu zestárla proutkem mávnutí. Nemohla jsem se moře nabažit a oddalovala jsem chvíli loučení. Bylo to jako by vám milenec odlétal na roční služební cestu a vy si ho chtěli nahamounit do zásoby. Tu se moře mocně rozvlnilo a já se najednou ocitla v kolébce, která houpala nejen moje tělo, ale hlavně moji duši. Bože, to byla krása vesmírná. Užívala jsem si ty blažené pocity. Najednou těsně nad mou hlavou prosvištěl racek. Nálet jsem nečekala, ale kupodivu mě nevyděsil. Naopak. Měla jsem pocit, že takto se se mnou ostrov loučí. Dokonalé načasování. Byla jsem dojatá. Vyhrkly mi slzy. V moři se to pláče. Sůl jako sůl. Ach! I loučení vyšlo jako v romantickém filmu. Co na tom, že vlny způsobila velká loď plující kolem pobřeží. A racek? Pravděpodobně měl chatrný zrak a ptačí bratři, kteří ho doprovázeli, nejspíš slepce špatně navigovali a on jen zavrávoral. Kde je pravda je úplně šumák. Důležité je, jaký význam události dáme my sami. A já si tuto chvíli náramně užila. Naplno a beze zbytku. Přiletěla jsem na Thassos od sebe odpojená a tady jsem se k sobě krapet nablížila. Ztratíme-li cestu uvnitř vlastního labyrintu, pak moře je skvělým navigátorem, jak se v tom bludišti zase najít.