Dětská adventní depeše

Dětská adventní depeše

Anděl

S pětiletou vnučkou Aničkou máme andělskou kreslící chvilku. Andulka září a ukazuje mi svého anděla. Byl krásný. Mou pozornost upoutalo šest křídel. „Musí je mít, víš, co se nalítá?“ Vysvětluje Andulka. To dá rozum, to byla hloupá otázka. Babička Gina je ale šťoura, nedá si pokoj a znovu se ptá: „Proč nemá anděl oči, nos a pusu?“ Anička chvíli váhá, pak vezme červenou pastelku a přes celou tvář nakreslí andělovi veliké srdce. V tu chvíli se to mé zastaví v úžasu. Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné. Exupery Malý princ. Andulka má tuto pravdu z docela jiné knihovny a svou kresbou mi ji chtěla v čase adventu připomenout skrze andělský obrázek. Babičky by měly chodit do školy pro babičky. Tam by se dozvěděly, že nemají svým vnoučatům klást zbytečné otázky, ani jim říkat, jak co má být. Mají v tichu tu droboť pozorovat, číst mezi řádky, vnímat jejich čistou energii a připomenout si moudrost, kterou jim dospělost zasunula tam, kam už srdce nedohlédne. Tedy podívat se na svět srdcem, tak jak to dělají děti.

Brambora a uhlí

Na Barborku dostaly děti ve školce balíček s dobrůtkami. Andulku však nejvíc zaujalo uhlí zabalené v celofánu, opatřené mašličkou. Nadšeně ho třímala v ruce a všem uhlí ukazovala. Večer si ho dala pod polštář jako poklad. Den poté přišel Mikuláš. Anička má rodiče, dvě babičky, prababičku a tetu, a tak se balíčky na parapet okna sotva vešly, co jich bylo. Andulka si ovoce a sladkostí nevšímala, ale poctivě vyndala z balíčků všechno uhlí a brambory a radostně poskakovala po pokoji. A tak nám přilétla druhá adventní depeše od naší nejmenší. Vybrala si pro život to nejdůležitější. Brambory nasytí a uhlí dá teplo. Příští rok by měl Mikuláš posilovat a přinést pytel brambor a plné saně uhlí. Taková nadílka učiní našeho andílka šťastným.

Mořská pláž v obýváku

Díky kamarádce Gabče mám každý rok originální adventní svícen. Letos mořský. Při jeho tvorbě se inspirovala mou touhou po moři, která zůstala tento rok nenaplněna. Malé moře na svátečním stole potěší a přivane horké letní vzpomínky, které v zimě zahřejí. Bílý písek, lastury a vánoční zdobení. Krása pohledět, milo posedět. Chystala jsem v kuchyni oběd a Andulka mi z obýváku dává všetečné otázky. „A babi, proč tady máš písek?“ „Protože se mi stýská po moři a Gabča mi ho chtěla svícnem připomenout.“ „A babi, ty bys tady chtěla mít moře a pláž?“ „Ano, Aničko, to je moje velké, ale nesplnitelné, přání. Mít tu slunce, moře, písečnou pláž.“ Tím skončil náš rozhovor od plotny. Nikoli však adventní příběh. Večer, když vnučka odjela, začala jsem v obývacím pokoji uklízet. Hluboký nádech a výdech a vykulené oči. Anička mi splnila přání. Pokoj proměnila v mořskou pláž. Jemný bílý písek byl úplně všude. Na stole, na koberci, na dřevěné podlaze. A Gabčin svícen dostál kompoziční změny. Andulka si ho přetvořila k obrazu svému. Doslova nezůstal kámen na kameni. Kupodivu se stal ještě krásnějším. Vlastně mohu být ráda, že tu nečvachtám v osolené vodě. Nejen sliby se maj plnit o Vánocích, jak zpívá Janek Ledecký, i přání se plní. Stačí mít šikovnou vnučku Aničku, andílka, který chce udělat babičce pomyšlení.

Tři adventní minipříběhy s naší Andulkou mi naplnily srdce radostí. Takovou tou sváteční, laskavou, něžnou, co dojímá a přináší uvědomění, jak velký dar jsme dostali, když máme nablízku tyhle malé mudrlanty. Dívejme se srdcem, nechtějme stále víc, ale buďme vděční za to, co se nám dostává a mysleme na druhé, plňme jim jejich přání a nečekejme na odměnu. Mějme srdce otevřená a laskavá, radujme se, veselme se, procházíme vzácným křehkým adventem, časem obyčejných zázraků.