Dál a přitom blíž

Dál a přitom blíž

„Já vím, děti, koledy v říjnu, je to trochu brzo, ale my nejsme žádní klavírní sprintéři, a tak se tím naším couravým tempem k Vánocům hezky pomalu doplouháme. Co vy na to?“ „Paní učitelko, to vůbec není brzo. Buďte v klidu. V Kiku mají vánoční výzdobu už od konce srpna. A všechno smuteční, v černé, i černě nazdobený stromeček. Fakt hrůza. Takže nacvičování koled v říjnu, to máme ještě zpoždění.“ Kačka je studentka střední pedagogické školy. Děvče vnímavé, citlivé s otevřenou hlavou a dobrým vkusem. Věřila jsem, že to, s čím se potkalo její oko, byl šok. Hlavou mi blesklo, jak nevědomky pečuji o své duševní zdraví, když nechodím do obchodních center.

Srpnové Vánoce v Kiku jsou jedním střípkem v mozaice, malým vzorkem společnosti, ukázkou cesty, kam se ubíráme, kam směřujeme. My vlastně celý život žijeme v nakročení. Jaksi napůl. V létě předjímáme Vánoce a v zimě plánujeme letní dovolenou. Stále jedním krokem ven z přítomnosti. Tím jsme vyskočili z přirozené pulsace a napojili se na instantní tep doby. Tato duševní arytmie je příčinou vykořenění. Umíme dokonale souznít s mobilem, ale neumíme souznít s přírodou. Den máme po hodinách rozplánovaný, ale přirozené cykly a jejich vnitřní rytmus z nás pomalu vyprchává. Umělá inteligence z nás má radost, jak čím dál častěji necháváme nitky, za které nás tahá a kterými nás posouvá, na její vůli. Pijeme z mnoha číší požitky, zážitky, informace, ale náš vnitřní pramen intuice a tvořivosti krní a vysychá. Je to vývoj. Smutný vývoj. Ale ode dna se nejlíp odráží. Tak vzhůru ke dnu. Čím dřív tam budeme, tím blíž jsme k bodu obratu k lepšímu. Vlastně nám tlaky zvenčí dělají službu. Tlačí nás, manipulují s námi, že už kolem sebe nemáme svobodný prostor a nezbývá než se obrátit do prostoru v sobě. Ten jediný je nedozírný, ten jediný je pouze náš. Bezpečný a pravdivý. Pokrok nezastavíš, sebe ano. Ony možná srpnové Vánoce, a ještě ke všemu nevkusné, mají akcelerační význam. Lidé si začnou uvědomovat prázdnotu z přeplněnosti a přestanou skákat na udičku bláznivého marketingu. Začnou hledat jiné cesty, než jsou ty mezi regály se zbožím. Budou chtít být součástí něčeho zdravého.

Večer jsem si uvařila své bylinky. Letos mám patnáct druhů, byla jsem pilná babka bylinkářka. Oheň v krbu tančil orientální tance a já k těm divokým plamínkům přidala ještě jeden klidný plamen svíčky. Světla není nikdy dost. Listovala jsem ve zpěvníku Krkonošské koledy, ze kterého chci letos s dětmi připravit náš adventní koncert. Měla jsem pocit, že se moje ruce, moje oči dotýkají pokladu. Nebyl blyštivý, zlatem nestudil. Naopak. Byl ryzí a hřál. Představovala jsem si, jak Josífek Horák, sběratel písní, chodí od jedné krkonošské chaloupky ke druhé a jak mu staříčkové zpívají koledy svého kraje. Některé musí tahat z tůní své paměti, protože je nezpívali mnoho desítek let. A on jim trpělivě naslouchá a pečlivě zapisuje. Být tam tak s nimi. Zažít to dobrodružství zachraňování melodií a textů! To je skorem archeologická práce. Musí se jemně. Štětečkem oprašovat vzpomínky. Každým otočeným listem ke mně přicházelo okouzlení barevností melodií a nápaditostí a pestrostí textů.  Žasla jsem, jak naši předci dokázali vložit do koled úplně všechno. Je to svědectví jejich obyčejných životů. Bylo dojemné, s jakou pokorou a laskavostí, ale i rozverností a rozpustilostí a neuvěřitelnou pestrostí opěvovali příchod Ježíška. Oni koledy nejen vymýšleli, zpívali a hráli. Oni je žili. Však koleda o dvaceti čtyřech slokách, koleda ze Studence V Betlémě se svítí je vlastně zpívaná matrika. Šandová, Martinec, Vanclů, Višňačka, Vitvarka, Sedláček, Boukal, Buchar…ti všichni šli ze Studence do Betléma a dárky Ježíškovi nesli. Jeden kovář, druhý švec, jedna švadlena, druhá pekařka. Tito lidé žili ve Studenci před více než sto lety a jeden muzikant a básník v jedné osobě nebo ve vícero osobách, kdo ví, o nich vymysleli koledičku. A v ní budou žít dál. Tedy dokud se bude zpívat.

V Krkonoších byla stavení roztroušená po horách jako drobečky z koláče. Lidé k sobě měli dál, než je tomu dnes díky technice, a přesto mám pocit, že blíž, když listuju krkonošskými koledami. Dívám se do ohně a teplo, které v sobě mám, nepřichází jen z krbu. Však my ty usychající kořínky ještě stihneme zalít a ony zesílí a vyživí naše kulhající srdce. Rozpomeneme se na pravidelný tep, na důležitost tradic a rituálů, na úctu k předkům a pokoru ke všemu dobrému, co nám předali a co bychom měli opatrovat a rozmnožovat. A i kdyby to byly “jen“ koledy, jako že nejsou, je toho dost k opečovávání. Naděje se ve mně rozhořela, jako když na oheň polínko přiložíš.

Těším se na advent. Myslím, že mám dost sil, abych si své vnitřní ticho uchránila. Přece jen už pár let poctivě trénuju. Advent je příležitost zůstat uvnitř sebe sám ve velké laskavosti a pochopení k vlastním chybám a nedostatečnosti. Podaří-li se rozšířit náš vnitřní prostor, aby se do našeho usebrání nic zvenčí nevloudilo, pak máme naději ponořit se do hloubky a dotknout se věcí, které se kolem nás v rychlém žití prosmýknou jako ještěrka. Advent je také o rovném dělení. Víc než kdy jindy je třeba odvažovat na lékařských vahách, kolik energie vydat směrem ven a kolik jí musíme dočerpat z vnějších a vnitřních zdrojů, aby byla naše duše radostná a spokojená. Nejen advent je křehký, i my jsme křehcí. A v této křehkosti je zároveň velká síla. Díky ní můžeme proměnit to, co v nás dlouho stagnuje, s čím nemůžeme hnout, čím nemůžeme projít, čeho se nedokážeme pustit. Advent nám může přinést uvědomění, že přestat bojovat, vzdát se, nechat jít, může přinést právě to, čeho tlakem nikdy nemůžeme dosáhnout. Bílá vlajka není slabost, ale zmoudření. Nevím, kolika adventy mi bude dáno ještě projít, kolik dostanu příležitostí vidět dál, slyšet víc, nacítit intenzivněji. O to s větší zodpovědností půjdu adventem, aby mi z předkládaného uniklo co nejméně.

Přeji nám všem, abychom k sobě byli laskaví, protože budeme-li laskaví k sobě, budeme laskaví k ostatním. Abychom žili v rovnováze a dopřáli si dostatek odpočinku, protože pak ho dopřejeme i druhým. Abychom si vážili sami sebe, protože pak budeme s úctou vnímat naše blízké a nebudeme je zraňovat.

Přeji nám všem dobré turistické značení po cestách adventních. Ať už zvolíme jakýkoli směr, cíl máme společný. Dojít do Betléma a poklonit se děťátku, které je naší nadějí.