Čuňasí rodinka

Ano, ano, ano. Rovnováha musí být. Nemohu psát jen pozitivně, humorně a romanticky. Dnes do toho jdu tvrdě a drsně. A přitom všechno vlastně začalo soucitem. Na pláži se objevila mladá rodinka. Muž vypadal jak prasátko. Ne tak tlustý, ale tak červený. Tedy spařené prasátko. Mám bohaté, i když jen lokální zkušenosti se sluneční alergií, věděla jsem, že ho čeká vášnivá noc  a spánek  bude jen marně přivolávat. Chudák. Soucitně jsem ho v myšlence politovala. Muž vzal za ruku svou asi čtyřletou dcerku  a šli spolu do vody. Ještě nebyli v moři ani po kotníky a on přivolává svou ženu. Já vím, není slušné pozorovat druhé, okukovat, kelišovat, ale když vám pláž příběhy tak hezky nahazuje, servíruje. Je škoda je nechat ležet na oblázcích. Navíc v Řecku si vždycky připadám jako Robert Fulghum v sukních. Vůbec se mu nedivím, že nejraději a svá nejlepší díla napsal na Krétě. Tady se to totiž píše samo. A tak i já na svých mořských dovolených mám dvě tváře. Když kreslim, píšu, mám své raníčky, mohou hromy bít a blesky česat oblohu a já nic nevidím a neslyším. Jsem pevně zapouzdřená ve svém světě. Kotva momentální inspirace mě nepustí, dokud není průtok uzavřen. A pak je poloha “Keliška”. Jako správná žena hledím zasněně na mořskou hladinu, ale moje citlivé senzory vědí, co se děje napravo, co nalevo a jakési utajené oči vidí dění za mými zády. Stávám se v tu chvíli psavcem násoskou, který jako pilná včelka pije nektar z poháru inspirace okolního cvrkotu, aby ho mohla přeměnit v příběh. Ale zpátky na pláž. Tady vše teprve začíná. Žena vzala holčičku do náruče, dva metry od naší deky ji postavila na zem, stáhla jí plavky a děvčátko nám tam vytvořilo potůček. Moje vytřeštěné oči křičely: “ To snad nemyslíte vážně? “ Pusa se však ani neotevřela. Opět jsem se přesvědčila o své slabosti,  nejsem žena činu a nedokážu zařvat: “Tady se rohy neočůrávají. Deset metrů od vás je toaleta.” Viděla jsem dvojitě a naštvaná jsem byla taky dvojitě. Na mámu bez kouska slušnosti a na sebe, že neumím reagovat a zasáhnout. Po této události jsem neměla rodinku jen v zorném úhlu, ale dala jsem si ji rovnou pod lupu. Tatínek, kterého jsem si nazvala čuňas, co neumí dát vlastní dítě vyčůrat, podkuřoval svým holčičkám jedno cígo za druhým. Pak se šel vykoupat a vajgl cigarety típnul o mořskou hladinu a nechal ho plavat. Máme dnes štěstí na echt prasečí rodinku. Ti dva se hledali, až se našli. A holčičky, batolící se kolem těch dvou buranů, vypadají jako andílci se zlatými oprstýnkovanými vlásky. Jsem přející. Přeji čuňasovi, aby mu thassoské slunce dalo tvrdou lekci a v noci mu dalo zakusit svůj ohnivý dech. Opět, jako už tolikrát, jsem alibisticky přenechala spravedlnost na těch vyšších. V té poklidné ostrovní atmosféře na obláčku mi tedy tato čuňasí rodinka pěkně rozpumpovala adrenalin. Ani dvojitý turek zazděný rumem by se mnou tak nezacloumal. Díky lidské omezenosti a tuposti jsem pěkně dosedla na pozadí. Plusy a mínusy. Musí to tak být. Jinak bychom už byli na obláčku. Třeba mě to mé rozhořčení přiměje příště jednat a nenechat všechno na božích mlýnech. Na fotce je strom přání, kam lidé píší svou prosbu o zdraví rodiny, o štěstí, o lásku. Já přidávám prosbu o slušnost, ohleduplnost k lidem a přírodě.